ANTIKVARIÁT
Odřený přebal, ale jinak v dobrém stavu.
Knihu O povinnostech (De officiis) napsal Marcus Tullius Cicero v posledním roce svého života, uprostřed zápasu za obnovu republikánské ústavy, zápasu, v němž nakonec zaplatil životem svou věrnost myšlence. Tak se stal tento spis bezděky Ciceronovým mravním odkazem nejen synu Markovi, jemuž jej věnoval, ale i všem pozdějším věkům.
Cicero, jeden z nejvzdělanějších mužů starověku, zprostředkoval Evropě řeckou kulturu, čímž si získal nesmírnou zásluhu o vzdělanost evropských národů.
Jeho řeckolatinská učebnice mravnosti dokazuje, jak hluboký smysl pro základní hodnoty lidského života, spravedlnost, toleranci a sebekritiku, přirozený mravní cit, svobodu i osobitost měl její autor, ne nadarmo nazývaný prvním moderním Evropanem.
Proč je Cicero slavný?
Zásluhy Marca Tullia Cicerona o latinskou literaturu a filozofii jsou nesporné. Cicero nejvíce zapůsobil jako stylistický a jazykový příklad; již v antice se stal „klasikem“ latinského jazyka. Jeho řeči se četly a analyzovaly jako rétorický vzor až do novověku. Svými teoretickými díly zprostředkoval latinskému publiku terminologii a klíčové látky řecké filozofie.
Jeho vynikající mluvní a rétorické schopnosti byly v římské společnosti, v níž se veřejné řeči přikládal nesmírný význam, nejlepším předpokladem pro latinskou dráhu. Cicero byl zvolen roku 69 př. Kr. edilem, 66 př. Kr. prétorem a nakonec 63 př. Kr. konsulem. Byl však i významným politikem, jak tomu sám věřil?
Německý historik Theodor Mommsen soudil, že Cicero „jako státník postrádal vzhled, náhled a pohled.“ „Vlastně nejsa od žádné strany anebo, což je skoro totéž, od strany materiálních zájmů, nebyl ničím víc než krátkozrakým egoistou“, „přebohatý slovy (jak sám říkal), myšlenkami nad pomyšlení chudý.“ Mommseův soud byl jednostranný. Trestal v Ciceronově osobě vnitropolitického protivníka svého hrdiny Caesara. Přesto se k němu mnozí historici přidali a Cicerona osočili jako chvástala a neschopného člověka.
Cicero toho vskutku hodně namluvil o svých skutečných a domnělých úspěších. Jeho sebechvála, která urážela nejen Mommsena, se vysvětlí nutností, ježto jako společenský začátečník, jako homo novus, musel před římskou senátní aristokracií neustále zdůrazňovat své osobní zásluhy jako argument pro své čerstvě získané postavení.
Cicero bojoval po celý život za římskou republiku a proti jakékoliv formě samovlády. Svou hvězdnou hodinu zažil za svého konsulátu v roce 63 př. Kr., kdy odhalil spiknutí proti res publica, jež zosnoval jistý Catilina.
Na začátku jara roku 49 př. Kr. se pokusil zabránit občanské válce a přimět Caesara k rozumu. Teprve když se svou snahou neuspěl, odešel takříkajíc v poslední minutě za Pompeiem do Řecka. Po Caeserově vítězství Cicero volal po zabití „tyrana“ z politických a morálních důvodů. Když byl Caesar zavražděn (roku 44 př. Kr.), útočil v mnoha řečích ostře na Marca Antonia, protože i ten usiloval o likvidaci republiky. Za svou odvahu Cicero draze zaplatil: jakmile se nejsilnější politici spojili do tzv. druhého triumvirátu, nechal ho Antonius jako člen tohoto trojspolku zapsat na seznam proskribovaných. Cicero byl dán do klatby a jeho majetek byl zabaven. 7. prosince 43 př. Kr. ho na útěku zavraždili najatí pochopové.
Cicero měl velký politický talent, jeho konání však nemělo dlouhotrvající úspěch. Proč? Bylo by nesprávné podsouvat mu, že oportunisticky bruslil sem tam mezi různými pozicemi a proto nedokázal nic ovlivnit. Jeho cíl byl vždy jasný: obrana starého aristokratického pořádku. Za něj bojoval slovem i písmem. Avšak jeho vnitropolitičtí protivníci byli příliš silní.
Zdroj: 101 nejdůležitějších otázek – ANTIKA
Antická knihovna – doprovodná řada: