prof. dr. Radislav Hošek CSc.

O autorovi

Prof. Radislav Hošek, CSc. a Antická knihovna

Nedlouho tomu, co uplynulo sto let od narození klasického filologa a historika prof. Radislava Hoška, CSc., a zanedlouho uplyne dvacet let od jeho úmrtí (13. 3. 1922 – 27. 4. 2005). O jeho pedagogickém působení na brněnské Masarykově univerzitě a pražské Karlově univerzitě a v závěru životní dráhy na slovenské univerzitě v Trnavě, jakož i jeho publikačních aktivitách a výkonech bylo napsáno několik příspěvků (Antonín Bartoněk in: Universitas; Petr Horák in: Filosofický časopis; Jarmila Bednaříková in: Graeco-Latina Brunensia) a jeho dílo bylo náležitě zhodnoceno (viz též Wikipedie, heslo Radislav Hošek). V tomto textu se chci věnovat jednomu aspektu z bohaté škály jeho aktivit, jenž byl zmíněn toliko okrajově, jakoby mimochodem, a sice jeho podílu na vzniku, resp. vydávání překladové edice Antická knihovna, jež od roku 1969 vycházela v nakladatelství Svoboda.

Zmíněná edice byla a dosud je již třetí knižnicí tohoto jména a téže obsahové náplně včetně edičního záměru; první Antickou knihovnu přivedl na svět nakladatel Rudolf Škeřík a pod jeho záštitou, resp. pod záštitou a odborným dohledem renomovaného klasického filologa Ferdinanda Stiebitze zde v letech 1924-1934 vyšlo devět titulů antické, především řecké literatury (Sapfó, Eurípidés, Sofoklés, Aristofanés, Plútarchos, Alkifrón, Tacitus). Poté následoval druhý pokus – stejnojmenná edice v nakladatelství Melantrich pod záštitou Jiřiny Popelové, jež během let 1940-1944 (navzdory počátečnímu optimismu, deklarujícímu třítýdenní periodicitu) obsáhla rovněž devět svazků ve skladbě autorsky i žánrově pestřejší (Plútarchos, Xenofón, Cicero, Aristofanés, Seneca, Hérodotos, Plinius, Sofoklés, Tacitus); k jejímu konci přispěly bouřlivé události druhé světové války.

Třetí, dosud existující edice má svůj počátek v rozhlasovém prostředí v polovině 60. let minulého století. V mezičase vycházela v nakladatelstvích SNKLHU, resp. SNKLU (od 1960 Odeon), Československý spisovatel, SNPL (od 1966 Svoboda) či ČSAV (od 1966 Academia) nebo Mladá fronta vybraná díla antických autorů; výjimkou byly dvě obsáhlé antologie Antika v dokumentech – Řecko a Antika v dokumentech – Řím (vyd. Svoboda 1959, resp. 1961, přel. Julie Nováková a Jan Pečírka).

Antická knihovna v pořadí třetí vznikla z iniciativy Václava Cibuly (1925-2009), prozaika, překladatele a autora rozhlasových her, proslulého zálibou ve staré evropské literatuře, v prostředí Československého rozhlasu, v redakci 3. programu, tzv. okruhu pro náročného posluchače. Tvořily ji jednak úryvky vybrané z překladů již existujících, jednak úryvky přeložené ad hoc pro tento účel; půlhodinové relace v interpretaci renomovaných recitátorů Radovana Lukavského a Jiřího Adamíry, příležitostně Karla Hlušičky a v režii Václava Špidly byly od 27. 2. 1966 vysílány pravidelně každou neděli od 17 hodin, od září t. r. opakovány na základě ohlasu u posluchačů ve středu od 22 hodin, od počátku 1968 v sobotu. Na pestré programové skladbě textů se podílel vedle V. Cibuly kolektiv odborníků z Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV (především R. Dostálová, A. Frolíková a J. Janda), který zajistil i většinu nových překladů. Rozhlasová Antická knihovna „žila“ až do konce roku 1968, po ní následovala Etická knihovna, která však neměla dlouhého trvání – necelý rok.

V periodiku Rozhlas XXXIV, č. 9, ze září 1967 byl publikován článek „Ze zákulisí Antické knihovny“ s informací o chystaném knižním výboru z odvysílaných textů, jehož vydání se mělo ujmout nakladatelství Svoboda. K tomu došlo – pravděpodobně v důsledku bouřlivých událostí tehdejší doby – až v roce 1969. Tento výbor byl vydán pod názvem Čtení z antiky s podtitulem Rozhlasová Antická knihovna, cyklus četby ze starověkých myslitelů; ve spolupráci s výše uvedeným Kabinetem pro studia řecká, římská a latinská jej uspořádali Dagmar Maxová a Václav Cibula. A v této knize se objevuje informace, že „nakladatelství Svoboda zahájí od roku 1969 vydávání ANTICKÉ KNIHOVNY, v níž vyjdou díla všech významných řeckých a římských autorů.“ Dlužno podotknout, že půda pro ni byla již víceméně připravena publikací, jež by se dala nazvat předskokanem, a to Rada moudrých, s podtitulem Záznam besed, které se nikdy nekonaly, též zrozenou v rozhlasovém prostředí (1964-1967) ve spolupráci Čs. rozhlasu a nakladatelství Svoboda, v níž autorka Dita Skálová sestavila originálním způsobem desatero fiktivních rozprav na různá témata z děl proslulých osobností z celého světa včetně antických; ta vyšla již v roce 1968 dokonce dvakrát (celkem 50 tisíc výtisků). Původní, ambiciózní plán ANTICKÉ KNIHOVNY velkoryse počítal se sto dvaceti svazky celkem v roční frekvenci 4-5 svazků. Start edice byl slibný, prvním svazkem byly Hovory k sobě od Marka Aurelia. Plánovanou frekvenci se dařilo držet, ba dokonce ji – s cílem motivovat zájemce sdružené v Klubu přátel antiky, založeném pro účel garance odběru, - podpořit i prémiovými svazky, jež se soustředily na nerozsáhlá díla, např. myšlenky Epikúrovy, výbor z papyrových textů, texty Músaia Héró a Leandros, Claudia Claudiana Únos Proserpiny, Apuleiovu Apologii, Hésiodovo básnické dílo. Od roku 1977 je pak obohatily i tematicky zaměřené kaleidoskopy zajímavostí z antického světa pod názvem Čtení o antice; ty přinášely též krátké překlady, např. Apiciovo O umění kuchařském, Theofrastovy Povahopisy, výbor z pompejských nápisů, výbor z dobových astrologických textů apod. Kolem edice se sdružila plejáda odborníků v oboru studií o antickém starověku a její původní koncepci, soustředěnou především na překlady obohacovaly i doprovodné projekty monografické, jako byly monumentální Civilizace starověkého Středomoří (J. Burian, P. Oliva,1985), Řím. Světla a stíny antického velkoměsta (J. Burian, 1970), Římské impérium (J. Burian, 1994) či Země bohů a lidí (R. Hošek, 1972) a encyklopedické v podobě Slovníku antické kultury (R. Hošek a kol., 1974) či lexikonu latinských výroků, přísloví a rčení nazvaného Moudrost věků (E. Kuťáková, V. Marek, J. Zachová, 1988), jejichž cílem byla odborná osvěta na téma antické historie a kultury. Mimoto po řadě A, zaměřené na antické autory, měla perspektivně následovat řada B s přesahem do období středověku. Knižnice disponovala vlastní redakční radou, složenou z předních odborníků z akademického a vysokoškolského prostředí, a rozsáhlou základnou zkušených překladatelů, mezi nimiž svou aktivitou dominovali Rudolf Mertlík v poezii (15 svazků) a Václav Bahník v próze ( též 15 svazků).

Turbulentní situace, za níž Antická knihovna vznikla a zahájila svůj ediční život, se v letech následujících, kdy se v důsledku politických a společenských změn vystřídalo personální vedení Svobody, organizačně a koncepčně podléhající Ústřednímu výboru KSČ jako svému zřizovateli, utlumila, avšak ediční činnost pokračovala, třebaže se postupně její tempo zpomalilo. Nástup tzv. normalizace se promítl i do produkce literatury situované svým původem i obsahem mimo daný časoprostor, zde Antické knihovny, formou ostrakizace osobností, jež ji zprostředkovaly. Z osobností svou činností s ní spjatými postihla Rudolfa Mertlíka, který měl již neblahé zkušenosti z 50. let, kdy byl za údajnou protistátní činnost po sedm let vězněn a nesměl publikovat. Pro něj představovala Antická knihovna vítanou příležitost k sebeuplatnění a horečně překládal z řečtiny i latiny nejen pro Svobodu, ale i další nakladatelství, především Odeon. Za této situace se nemohli minout s Radislavem Hoškem – lidsky ani pracovně; jejich první zaznamenanou spoluprací je Vergiliova Aeneis (AK 7, 1970) v překladu Otmara Vaňorného (1860-1947), již R. Mertlík upravil a R. Hošek k ní napsal předmluvu. Ostatně Mertlíkovy překlady tuto edici de facto zahajovaly, a to vskutku triumfálně; byl to soubor erotické poezie O lásce a milování od Publia Ovidia Nasona (AK 2, 1969) v nákladu na dnešní poměry stěží uvěřitelném – 89 tisíc výtisků. Zanedlouho poté - řečeno parafrází verše téhož básníka - „tempora fuerant nubila“ (časy se zachmuřily) a R. Mertlík byl zařazen do kategorie „persona non grata“ (osoba nežádoucí). Nebyl zcela zavržen, ale jedinou možností bylo publikovat pod pseudonymem (Václav Dědina) či pod jménem „pokryvačským“ (Jiří Valeš, Olga Valešová, Jana Nechutová, Radislav Hošek), popř. anonymně jako v případě souborného díla Quinta Horatia Flacca Vavřín a réva (Odeon 1972, v tiráži je uvedeno „přeloženo z latinských originálů“). Nadále sice překládal v intenzivním, ba přímo hektickém tempu – 100 veršů denně, jak uvedl jeho syn Pavel Mertlík v doslovu k poslednímu vydání otcových Starověkých bájí a pověstí (Argo 2014, původně Svoboda 1972), avšak užíral se u vědomí nepřízně osudu a často své strasti a stesky svěřoval blízkému okolí. A to ne vždy bylo ochotné s porozuměním naslouchat a stěžovatel takto přicházel o mnoho dobrých vztahů, jak o tom mimo jiné svědčí zmínky v jeho korespondenci s R. Hoškem, který mu jako jeden z mála svou přízeň zachovával a umožňoval mu publikovat pod vypůjčenými jmény včetně svého; ostatně R. Mertlík jej ve svých listech často oslovuje řecky „Ó beltiste“ (ty můj rozmilý). Radislav Hošek se svým celkovým působením stal ve vývoji Antické knihovny jakýmsi pozitivním katalyzátorem, hybnou silou jejího dalšího směřování a trvání a současně pomyslnou egidou. Kromě vlastních překladů (především Artemidóros, Snář, AK 26, 1974; Platón, Ústava, AK 65, 1993) ji za oněch „chmurných časů“ zaštiťoval i napřímo nejen před zrakem nadřízených funkcionářů (Svoboda byla tiskovým zařízením ÚV KSČ), ale v kontaktu s vedením nakladatelství jako dlouholetý předseda redakční rady AK a mnohdy též pracovně (osobním přátelstvím s mnoha kolegy z oboru a konzultacemi s redakcí); byl svého druhu „spiritus agens mitigansque“ (hybatel a smiřovatel). Profesně působil především jako vysokoškolský pedagog na Masarykově univerzitě a od akademického roku 1965/66 na Karlově univerzitě, pedagogickou kariéru dovršil na Trnavské univerzitě. Jeho vědecká bibliografie je tematicky široká, současně však vedle odborné práce přikládal značný význam popularizaci antiky pomocí překladů antické literatury. Ač sám o sobě nenápadný a skromný, zasloužil se značnou měrou o rozvoj této překladatelské disciplíny v době, kdy znalost klasických jazyků, notabene ochota číst v nich antické autory poklesla – kromě vysoce specializovaných profesí – k nule, stala se de facto neznalostí. Sám se ohledně perspektivy Antické knihovny vyjádřil u příležitosti oslavy druhé dekády její existence, kdy knižnice dospěla k ediční položce č. 58: „Antická knihovna je nám všem ještě hodně dlužna. Ale životnost jí nezajišťuje pouze tento dluh, nýbrž především aktuálnost antické literatury, jak vyvstávala vždy v dobách velkých zlomů. Myslím, že právě pro dnešní úkoly může antická literatura připravit moderního člověka daleko víc, než bychom někdy očekávali. Člověk antického města byl aktivní, byl si vědom své náležitosti ke kolektivu, byl vázán mravními normami i občanskými ideály. Anebo to snad dnes nepotřebujeme?“ (citováno ze Zpravodaje nakladatelství Svoboda Kvart, podzim 1989).

Po společensko-politické změně v roce 1989, nazývané sametovou revolucí, ediční frekvence zadrhla, na knihkupecké pulty se přivalila lavina jiných, především komerčních titulů, zájem o antiku poklesl. Nakladatelská scéna se dramaticky proměnila, nakladatelství Svoboda v roce 1998 zaniklo a s ním i předmět jeho činnosti. Díla antických autorů se začala objevovat v edičních plánech jiných nakladatelství (Oikúmené, Rezek, Academia, Argo aj.) v souladu s jejich koncepcí. Nicméně Antická knihovna jako taková nezanikla, pokračuje dál díky úsilí dvou malých nakladatelských subjektů Arista a Baset o zpřístupňování antické literatury v překladech širokému publiku. Odkaz profesora Radislava Hoška, CSc. a jeho osvětové krédo vyslovené před 35 lety žije dál.


Podkladem pro text totoho příspěvku byly rešerše v archivu Čs. rozhlasu, v Archivu Masarykovy univerzity, dochované propagační materiály nakladatelství Svoboda, vzpomínky P. Mertlíka a J. Nechutové ke knize Rudolfa Mertlíka, Starověké báje a pověsti (vyd. Argo 2014), Slovník české literatury po roce 1945 – heslo Svoboda, zpracováno Eduardem Burgetem a dostupné ve Wikipedii, tamtéž biografická hesla osobností uvedených v textu a osobní vzpomínky prof. J. Nechutové i autora tohoto příspěvku.

Z našich knih

Překladatel