Baset > Edice > (mimo edice) > Vodkapes > Ukázka z knihy

Vodkapes

Ukázka z knihy

Mezitím jsme došli na konec parku, kde začíná hlavní třída. Málem bych zapomněl, že jsme ve velkoměstě, takový klid byl uprostřed té zeleně. Na druhé straně silnice zahlédnu malou restauraci se zahrádkou, kde dřevěné stoly a lavice vybízejí k posezení. Rozhodnu se tam zajít. Mám po té dlouhé procházce žízeň a taky hladina alkoholu mi musela dostatečně poklesnout. Sedí tu už jakýsi zamilovaný pár, a tak volím poslední stůl, co nejdál od nich, abych si mohl nerušeně povídat se psem a nevyvolával přitom jejich výsměch. Ale nebylo toho ani třeba, objímají se a líbají zcela nerušeně, nevadí jim ani hluk ulice, ani zvědavé a leckdy pohoršené pohledy kolemjdoucích. Myslím, že si mě vůbec nevšimli.

Malá obtloustlejší číšnice přijme moji objednávku a obratem mi donese láhev bílého vína. Je to jenom sedmička, což by mi mělo vystačit tak na dobrou hodinku, pokud budu pít pomalu. Na začátku piju dost rychle, než dosáhnu nutné koncentrace alkoholu v krvi. Pak bych si mohl dát na čas, nicméně s každou novou sklenkou pociťuju i nové nutkání vyprázdnit ji dvěma doušky. Pes mě přitom pozorně sleduje.
„Máš velkou žízeň, Jakube?“
Dolévám si druhou sklenku: „Žízeň? Ne, nemám.“
„Dá se pít i tehdy, když nemáš žízeň?“
Jeho otázka mě potěšila, protože v pití se moc dobře vyznám. Mohl bych o něm vyprávět snad celé hodiny.
„Jasně, že dá,“ vysvětluju psovi, „v podstatě existují čtyři způsoby pití. A ke každému z nich vede jiná cesta.“
„Čtyři cesty k pití?“ opakuje pes udiveně.
„Ano. První cesta je ta nejjednodušší a nejpřirozenější, jejím účelem není nic jiného, než uhasit žízeň.“
Pes mi pozorně naslouchá, položím mu přitom ruku na hřbet a pohrávám si prsty s jeho hustou srstí, zatímco pokračuju:
„Druhá cesta k pití je právě tak jednoduchá, ačkoliv už ne tak docela přirozená. Piješ, protože to chutná. A to, aniž bys měl žízeň.“
Krátce se odmlčím, polknu přitom další doušek vína a uvolněně se zakloním do opěradla: „Ta třetí cesta není vůbec jednoduchá, zato však o to víc přirozená. Piješ kvůli účinku. A leckdy to jsou i nápoje, které ti vůbec nechutnají.“
„A to má být přirozené?“ diví se pes.
„Vždyť ti to povídám! Jednoduché to určitě není, protože jak můžeš pít něco, co ti nechutná? Přirozené to ale je. Mozek někdy potřebuje takový vnější impuls, aby mohl potlačit bolest, komplexy, nebo i určité zábrany. Alespoň na krátkou chvíli. Kvasinky a drogy jsou taky přirozené! A bez určitého smyslu by je příroda přece sama nikdy nevytvořila.“
„A ta čtvrtá cesta k pití?“
„Ta je ze všeho nejtěžší. Není ani jednoduchá, ani přirozená.“
Pes se na mě zvědavě podívá a já si nalévám poslední skleničku. Láhev je teď prázdná.
„Piješ, abys pil. Když nepiješ, je ti nanic. A tak se stane pití nejdůležitější částí každého tvého dne, smyslem tvého života.“
„Takový člověk žije jenom proto, aby pil?“ potřese pes hlavou nechápavě.
Jeho otázka nezní dobře a znesnadňuje moji odpověď. Je to vlastně hrůza:
„Jo, pse, tak to je.“
„Jakube?“
„Ano?“
„Kterou cestu k pití sis zvolil ty?“
Přemýšlím a hledám vhodná slova. Chtěl bych odpovědět upřímně, podle pravdy. Nejsem přece na žádném psychiatrickém vyšetření, jen se bavím se psem. Přesto je to ale zatraceně těžké.
„Víš, já jsem si tu cestu v podstatě nezvolil. Jenom jsem zůstal až příliš dlouho na té třetí cestě.“
„A co se stalo potom?“ vyzvídá pes.
Najít odpověď na jeho otázky je stále obtížnější. Sám vlastně ani nechápu, jak to mohlo dojít tak daleko. Přesto se snažím najít nejpřijatelnější vysvětlení, které by pochopil i někdo, kdo nemá s alkoholem ty sebemenší potíže:
„Potom přešla ta třetí cesta ve čtvrtou. Prostě tak, sama od sebe. Jako by se široká ulice pořád zmenšovala a zužovala, až se z ní najednou stane malá ulička. Ale nikdo není schopný přesně vymezit tu hranici, kde končí ulice a kde začíná ulička. Chápeš to?“

Pes přikývne a mlčí, pohroužený sám do sebe. Jeho hnědé oči se lesknou stejně jako moje, ale zřejmě z jiného důvodu. Mám už zaplaceno, číšnice mi s rozpačitým úsměvem poděkovala a celou dobu teď na mě civí a čeká, kdy konečně vypadnu. Bez větších potíží se zvednu, skleničku ani dřevěnou lavici přitom nepřevrhnu, a jako vrchol svého sebeovládání si zapálím ležérně cigaretu, abych pak vyrazil jistým krokem z restaurace. V zádech cítím pohled číšnice, otočím se tedy krátce a zamávám na ni. Je jí to trapné a rychle stočí pohled jinam.
„Pojď, pse, půjdeme domů.“