Poslední tajemství Jana T.

Ukázka z knihy

Dedukce Jarky Metelky

Hoši se naráz zastavili, jako by do nich uhodilo!
„Létací kolo? Proč létací kolo? Plán je přece dávno zničený! Proč si myslíš, že zrovna Netopýři by věděli –“
Otázky na Jarku pršely ze všech stran.
„V TAM-TAMU jsme přece napsali,“ vysvětloval Jarka, „že kromě už známých věcí existuje ještě jedno, poslední tajemství hlavolamu, které jsme zatím neprozradili! Kdysi jsme taky napsali, že Tleskač pracoval na nějakém úžasném vynálezu – a přestože jsme nikdy nezveřejnili, o jaký vynález šlo – ani do kroniky jsme to z opatrnosti nenapsali –, někdo si ho teď možná spojuje s hlavolamem! Jinak se nedá vysvětlit, k čemu jinému by mu Tleskačův deník byl. Může sice předpokládat, že v deníku o podstatě vynálezu nic není – to bychom s ním už byli dávno něco podnikli sami – ale co když je v něm návod, jak vyjmout ježka z klece? O tom, že Losna návod zná, ten neznámý nemusí vědět – viděla to přece jen tehdejší vontská rada a ta se vzápětí rozpadla – ale i kdyby to věděl, nebylo by mu to nic platné; Losna by mu to přece neprozradil! Právě tak si ten někdo může myslet, že – pokud je v deníku návod – jsme sice ježka také dokázali dostat ven z klece, když jsme ho nějaký čas měli u sebe, ale tehdy jsme na nic nepřišli – a teď to zas není nic platné nám, i kdybychom se byli dopátrali kdovíčeho – protože ježka nemáme!“
„Ale proč se o deník nezajímal dřív?“ zeptal se Jindra.
„Protože neměl ježka. Teď ho má – na to vsadím krk!“
„My ale nikdy netvrdili, že máme Tleskačův deník,“ řekl Mirek.
„Napsali jsme do TAM-TAMU tenkrát jen to, že je na světě, stejně jako kůlna, ve které Tleskač pracoval – a ne že je u nás. Vontové ho také od nás nikdy nechtěli, i když přece sami dobře víme, jak důležité pro ně takové relikvie jsou – Tleskačův hlavolam je odedávna symbolem Velkých Vontů – a vzpomeňte si, jaké peklo jsme zažili kvůli starým vontským kronikám!“
Nikdo neodpověděl; hoši si vzpomněli na svého prvního klubovního psa Bublinu, který právě pro kroniky vykopané Rychlými šípy pod pětibokým kamenem na Červených schodech nešťastně zahynul. Až Jarka přerušil mlčení: „Že máme Tleskačův deník, si kdekdo mohl odvodit z toho, co jsme o Tleskačovi psali v prvním ročníku TAM-TAMU. Odkud bychom se takové věci asi mohli dovědět, když byl Jan Tleskač už dvacet let mrtvý a nikdo jiný je nemohl znát? Napadlo to přece i Mažňákova otce – nabízel nám za deník sto korun! A ještě něco – pamatujete si, jak nám Mirek poprvé četl z první části deníku – a jak jsme o tom pak psali do TAM-TAMU? A jak za námi přišel rozčilený Vláďa Prokš, že po Druhé Straně běhá Sběrač s nějakými úžasnými zprávami, zatímco my sedíme zalezlí v klubovně?“
Všichni si na to samozřejmě pamatovali! Tehdy sice ještě nepsali o existenci Tleskačova deníku, jen z něj čerpali pro své napínavé vyprávění o pronásledování zámečnického učně kýmsi, koho Tleskač nazýval Em – a kterého posléze odhalili jako jeho pěstouna a otce Štěpána Mažňáka, kandidáta na velké vontství. Deník tenkrát předčítal Mirek nahlas v klubovně – a Bratrstvo kočičí pracky, které je poslouchalo kovovou trubkou, to doneslo do Dvorců. Zpráva, která pak vyšla ve Sběrači, sice byla zmatená – přece jenom nebylo možné odposlechnout a zapamatovat si všecko – ale i tak to Rychlým šípům způsobilo řadu bezesných nocí.
„Jistě že si to pamatujeme,“ řekl Jindra. „Ale co tím chceš říct?“
Jarka si poklepal na čelo. „Tomu se odborně říká dedukce. Každého logicky myslícího inteligentního člověka to přece musí přímo trknout!“
„No, já nevím,“ řekl Rychlonožka. „Například já takový člověk jsem – taky podle mínění jiných, například maminky a pana Šindelčíka – a netrklo mě nic!“
„Tím chceš říct, Jarko…,“ řekl zvolna Mirek, „že Bratrstvo kočičí pracky – že jsou to oni, kdo – no, jednoduše řečeno – vědí o tom, že máme deník, a donesli to Netopýrům?“
„Samozřejmě,“ kývl Jarka. „Neslyšeli přece jen to, co jsme z deníku četli, ale i co jsme si o něm povídali. Nemám zrovna přehnané představy o jejich chytrosti, ale pochopit z našeho tehdejšího rozhovoru, že jsme nalezli ve Stínadlech Tleskačův deník – na to by stačil i sám Bohouš. Ano – Dlouhé Bidlo, Štětináč a Bohouš jsou jedinými svědky, že deník je u nás – a Netopýři to možná vědí od nich. Proto se vloupali k nám do klubovny – deník sice nenašli, ale naše kronika jim potvrdila, že ho skutečně máme.“
To bylo vážné podezření – a pokud by to Rychlé šípy mohly dokázat, bylo by pro tři výtečníky z Bratrstva kočičí pracky lepší, kdyby ze svého myšího doupěte radši nevylézali. Už takhle byli v opovržení všech poctivých Druhostraníků – a kdyby vyšlo najevo, že se dali do služeb temných sil, které chtějí rozvrátit Losnova pokojná a přátelská Stínadla…
„Tu dnešní schůzku zrušíme,“ řekl Mirek. „Všechno podstatné už jsme si řekli cestou – a své školní povinnosti zanedbávat nesmíme. Ani nějaké to umytí nádobí, nanošení uhlí a dříví ze sklepa a tak dále. Včera jsme si každý doma slízli menší kázání – a kdo ví, co nás čeká příště.“
„A v sobotu?“ zeptal se Jindra.
„Nevím,“ řekl Mirek. „Bojím se o to nedělní utkání na Rapidu; domluvili jsme se sice s Vonty, že se uskuteční za každého počasí, ale s takovouhle živelní pohromou jsme nepočítali.“
„Já myslel,“ na to Jindra, „že bychom se v sobotu odpoledne mohli sejít v klubovně – jako to občas děláváme v zimě. Zatopit, postavit na čaj – byly by i koláče…“
„Ha!“ zvolal Rychlonožka, „naše ublízané potěšení bude lovit bobříka pekaře! Kolegové plantážníci, bukanýři a ostatní živnostníci, jsme ve vážném nebezpečí! Naštěstí máme Kuliferdu – z každého koláče si musí ukousnout první!“
„Surovče!“ řekl Červenáček. „Takhle týrat to ubohé zvíře!“
„Jaképak týrání,“ mávl rukou Jarka. „Jak našeho Kuliferdu znám, hrdinsky se přemůže a udělá to pro nás dobrovolně.“
„Za prvé, pánové,“ odsekl Jindra, „žádný bobřík pekař neexistuje – a za druhé by ty koláče přinesly Tonča s Martinou.“
„Cože?!“ řekli všichni takřka najednou.
„Ty jsi o tom už s Tončou mluvil, Jindro?“ zeptal se Mirek.
„No – tak docela ne… Ale přišly by. Já totiž – teda spíš Tonča si myslí, že bychom pro Martinu měli něco udělat.“
Mirek se rozhlédl po ostatních: „Jestli jste pro…“
„Já teda sice tak docela úplně přesně nevím,“ řekl Rychlonožka, „co bych mohl udělat zrovna pro Martinu, ale jelikož – jak všichni dobře víte – jsem vždycky připraven odvážně vskočit na kůň a –“ „On myslí na kůň s madly z pérového můstku,“ přerušil Rychlonožkovo řečnění Červenáček. „Já teda za sebe – no, ono to u nás sice není zvykem – ale hlasuju ano.“
„Mohli bychom se od ní leccos dovědět,“ podotkl Jarka. „Bydlí ve Stínadlech – a to, co se tam děje, vidí jinýma očima než Vontové.“
„V sobotu je kratší vyučování – takže asi ve tři hodiny?“ ukončil to Mirek. „Mohlo by to být užitečné – a jestli si Tonča myslí, že bychom její kamarádce mohli pomoci… Řekneš to Tonče, Jindro?“
„Ještě teď se u Sedlářů zastavím.“
Pak si hoši podali ruce a rozešli se jako obvykle. Déšť houstl, jako by měla přijít nová potopa světa. Pan správce Pecha se staromódním černým deštníkem stál na hřišti S. K. Rapid Druhá Strana nad obrovskou louží v první zatáčce atletické dráhy, hleděl na rozbahněnou škváru a povážlivě vrtěl hlavou.