Baset > Edice > Dědictví > Nezhojené rány národa > Ukázka z knihy

Nezhojené rány národa

Ukázka z knihy

Amnestie;
těsně po propuštění

Zvěsti o amnestii

Amnestie.
Zvěsti o ní prosakovaly od jara roku 1960 a muklům je přinášeli příbuzní i civilové na šachtách. Bachaři, ti spříznění, říkávali: „Nebojte, přijde. Brzo.“ Většina vězňů tu naději radostně vítala, další nechtěli nic slyšet. Nestáli o případné zklamání a skepticky si kladli otázky: Proč věřit těm informacím? Kdo ví, odkud unikly. Nevypustil je někdo záměrně? Proč by strana osvobodila své oběti a žalobce v jednom a nechala vstoupit mezi lidi svědky zrůdnosti svého konání?

KSČ přece nemůže povolit v útlaku, to by ji dříve či později oslabilo a zničilo. Mocenské struktury se nezměnily a touha komunistů po moci neoslabila. Proč by propouštěli právě teď? Vždyť amnestie nepřišla ani po smrti Stalina a Gottwalda před sedmi lety. Tehdy se dostala ven z lágrů spousta muklů v SSSR, a u nás nic, ač by tím KSČ jen kopírovala svůj vzor. Omilostnění politických nevyhlásili ani po projevu Chruščova v šestapadesátém roce, v němž odhalil Stalina. Tehdy se vyloženě hodilo nechat vězně vylétnout z ostnatých klecí. A nic. Kdyby vývoj v Moskvě měl být hlavním důvodem k volnosti politických, dýchali by vzduch doma už dávno.

Proč by osvobozovali, když na ně netlačí veřejné mínění? Běžný občan neví nebo vědět nechce, či jen tuší o novodobých otrocích. Tedy žádné petice či protesty s transparenty, burcující dopisy, články v novinách odsuzující bezpráví. Jak také v komunisty řízeném tisku? Nemožné. Ani blízcí muklů neprotestují. Též nemožné. Se zlou by se potázali. Ani svět komunisty nevyzývá k milosrdenství. Spousta lidí v západní Evropě dokonce komunismu přeje.

V omilostnění nevěřili mnozí z muklů z dalšího důvodu: zatím se na amnestii ven dostávali, např. v roce 1955, jen kriminální a retribuční vězni. Ti byli režimu milejší než političtí; nezpochybňovali ho. Amnestie se politických tedy netýkala, nanejvýš jim mírně snížili počet vyfasovaných let. Jen výjimečně někoho z nich pustili, a to lidi s nižšími tresty, např. v roce 1953 některé jedince zatčené při všesokolském sletu 1948.

Možnosti, jak se kromě amnestie dostat předčasně domů

Vězni se teoreticky mohli dostat domů i mimo amnestii. Mohli prosit o milost nebo požádat o podmínečné propuštění po odpykání poloviny trestu. Málokterý z politických však volnost touto cestou získal. Režim tu možnost připouštěl, jen aby navenek působil demokraticky. Ve skutečnosti však šlo především o divadlo. A snad též o to, aby vězňům ublížili: nejprve dali naději, a pak ji sebrali. Kdo podal patřičné lejstro osobně nebo rodina za něj, toho si předvolala posudková komise dostavivší se na lágr z ministerstva vnitra. Celé řízení se konalo mnohdy veřejně, pak mohl přijít kdokoliv z odsouzených. Soudruzi kladli vězni spoustu otázek a od vedení tábora chtěli různá doporučení.

Posudek velitele lágru nebyl většinou příznivý a obsahoval obviňování vězně z nespolupráce při školeních, ze slabého výkonu na šachtě a při brigádách, z nedostatku nadšení, také z drzosti a provokací, za něž je trestán často korekcí. Nejednoho zavřeného vyjádření obvinilo z odmítání informovat vedení o názorech ostatních vězňů (tj. práskat). A prý je ten žadatel stále zaměřen proti socialistickému zřízení, nelituje svých činů a dokonce prohlašuje, že o žádné pardon nestojí, dokonce popírá jakoukoli vinu. A komise s radostí žádost zamítla.

Venda Frapš, úředník z banky, se nenadále dozvěděl o prosbě své ženy o jeho propuštění. Záhy se ocitl před komitétem. Prošel kupodivu jejich zvídavými dotazy, ani velitel ho v materiálech neshodil. Už už se svoboda zdála přicházet. Pak ale vystoupil táborový osvětář a prohlásil: „Prominutí trestu nedoporučuji, vězeň Frapš by mohl po návratu domů opět týrat svou rodinu.“ Duši zraňující smyšlenka. Vendu v táboře všichni znali jako mírného člověka. Nikdy proti nikomu neřekl křivé slovo, nechoval se hrubě, nikdy nikoho nepodtrhl. Lidem pomáhal a o rodině hovořil jen s láskou. Po ukončení té ministerské frašky vyběhl ven, podíval se směrem ke Svaté hoře u Příbrami a smutně volal: „Panenko svatohorská, jak se na tohle můžeš dívat? Já a vztáhnout ruku na svoji rodinu?“

Další hloupý argument komise zazněl na strýcova kamaráda Prušáka. Dlouhán a hubeňour, v Leopoldově vážil ke konci největších represí jen 42 kg. Pracoval svědomitě, bachaře neprovokoval, účastnil se bez odmluv jakýchkoli nesmyslů vymyšlených dozorci. Přesto na něj lágr napsal takovéto hlášení: „Odebírá sice Rudé právo (to bylo povinné, muklové si ho platili z kapesného; v nejtvrdších dobách naopak žádné noviny), pracuje dobře a není proti němu vedeno žádné disciplinární řízení, ale tímto slušným chováním jen zakrývá své nepřátelské myšlení. Navíc vzhledem ke své výšce nedosahuje takových pracovních výsledků, jak by mohl. Propuštění se nedoporučuje.“

Zažádali příbuzní za mukla o prominutí trestu? Mnohdy vězni před komisí odmítli hovořit. Tak i strýc, když za něj rodiče orodovali. Komisi, sotva předstoupil, tehdy vynadal: „Já jsem vás o nic nežádal, já s váma nijak nebudu spolupracovat a jednat, nic po vás nechci, stejně je to divadlo, dáváte lidem falešné iluze, o takové propuštění nestojím.“ Dali mu otázku, proč neuzavírá socialistické závazky v práci. Na to poznamenal: „Coby vězeň trestaný za protisocialistickou činnost nemůžu takové závazky uzavírat; a beztak to jsou jen čárky do posudku velitele.“ (K tzv. socialistickým závazkům, tedy k práci nad 100% normy a práci o nedělích, nutili některé vězně násilím.) Podobně se zachovali i jiní. Vnitro pak rodině vzkázalo, že ten a ten nestojí o svobodu a je navíc vzpurný. Příbuzní samozřejmě v ten okamžik nechápali postoj dcery, manžela, syna, zetě. Bolestné zejména pro manželky. Musely se ptát: „Co je víc než blaho rodiny? Proč tvrdohlavostí zahodil šanci na volnost? Vždyť se možná mohl vrátit domů. Vždyť jsem vydržela sedm let s dětmi a bídou a tvrdě dřela a všichni ho zoufale potřebujeme.“

Odpověď se blízcí mohli dozvědět z motáku či po amnestii: „Prosili jste v dobrém, chápu vás. A já nepřijal. Pochopte vy mě. Nezlobte se. Nechci mít s nimi nic společného. Čest politického vězně a nepsané zákony slušnosti v lágru zamezují přistoupit na hru režimu. Žadonit u komunistů je přiznáním zlomení ducha a prohry. Ničeho zlého jsem se nedopustil, nemohu tedy žádat o prominutí trestu. Jen bezpodmínečné osvobození a uznání nezákonnosti mého zatčení je pro mě přijatelné. Už se u nich nikdy nedoprošujte, ani já nebudu. A rozumějte i další věci: já se sice odmítl ponižovat před bolševiky, ale i kdybych žadonil, svobodu bych nezískal. Žádosti jsou předem ztracené a nezáleží vůbec na postoji vězně. Nikdo z tábora ještě neodešel. Tedy o nic nejde. Tak jako tak, prosba neprosba, ponechají si mě.“

Strýc nevěděl o nikom, koho by propustili. S výjimkou pár lidí na smrtelné posteli. Výjimečně došlo k případům, kdy úřady naznačily, že osvobození je možné, protože soud byl příliš přísný. Komunisté nemohli přiznat, že nezákonný. Prý stačí jen zažádat. Kdo nereagoval, v takový okamžik se svou snahou o zachování cti dobrovolně vzdal svobody. Strýc zmiňoval rodinu, kde se odmítnutí spolupracovat s komisí stalo důvodem k rozvodu. Žena napsala moták: „Dobře, čest ti je víc než já. Nerozumím tomu. Hraješ si na svědomí, a  já mám žít sama a uživit naše děti? To je tvá čest? Je to jen hra – ta tvoje hrdost. Nemá být tvou povinností pomoci nám? Tvá umanutost nikomu nepomůže. Já už dál nemůžu. Jsi zahleděný do sebe a svého boje. Dobře. Tvá volba. Měj si svou čest. A já si podržím tu svou. Čest ženy, která nechce už dál žít jako méněcenná a popotahovaná za svého manžela. Nechci se dál dívat, jak děti nemohou na školy a jsou pro smích, jak vyrůstají bez mužského vzoru. Moje svědomí mě vyzývá, abych si vážila sama sebe. Podávám žádost o rozvod. Ne že bych Tě neměla ráda. Chci jen žít. Ty s námi být nechceš pro své zásady. Kdybys svým odmítnutím něco významného dokázal, vážila bych si Tě. Ale tahle situace je jiná.“

Ještě jeden moták: „Využívám tajný kanál a posílám S.O.S. Potřebuju Tě venku. Jsem zničená. Duše ani tělo už neunese, co dřív. Komunisté mě pořád kontrolují a ničí. Samé ústrky. Sousedka na mě křičí, že jsem ženou vraha a coura pelešivá. Když jsem jí vynadala do lhářek a nestydaté huby, udala mě na partaji. Prý se k ní chovám zle, a tím haním stranu. Chybí mně Tvá rada i objetí i přítomnost. Musím rozrazit ty okovy, které mě svírají. Když se nevrátíš, odejdu. Buď od Tebe, anebo na věčnost. Proč jsi proboha odmítl mou žádost o Tvé podmínečné propuštění? Třeba by ses dostal ven! Můj dávný známý se styky se snažil napomoci. Proč? Udělej prosím něco a zachraň mě! Prosím!“

Mukl se odmítl někdy v letech 1957 – 1958 pokořovat před komisí. O osvobození prosili rodiče. Seděl tedy dál. Amnestie v roce 1960 se ho nedotkla. Pocítil zoufalství a v roce 1962 zažádal o podmínečné propuštění. Dověděl se to jeho spoluvězeň, ven se dostal právě na amnestii, a divil se, proč škemrá. Vždyť už jednou projevil svou pevnost! Jenže situace v roce 1958, kdy lágry praskaly ve švech, byla úplně jiná, než stav v roce 1962, kdy drtivá většina politických dlela doma. Chtěl prostě na svobodu jako ostatní. Marně. Pustili ho až v roce 1964. Odseděl šestnáct let. Nikdo z dalších jeho kamarádů muklů ho za jeho pokus nekritizoval.