Bolest přetrvává a cesta nekončí

Ukázka z knihy

Táta Boženě cizí nepřipadal

Táta doma, konečně! Sedm let se na něj Božena těšila, sedm let ho viděla pouze jednou ročně. Do svých jedenácti let, než ho zatkli, s ním prožila hodně, opravdu hodně. Žádný formální odtažitý vztah, nýbrž silné propojení. Proto jí po amnestii nepřipadal cizí. Nacházela se v úplně jiné situaci než dvou, tří, čtyřletí diblíci, jimž otce zcizili na deset let, aniž si ho pořádně pamatovali a aniž bylo jejich vzájemné provázání ukotveno. Mámy se mohly pouze snažit v malých dětech udržovat povědomí o tátovi, nic víc. Občasné kratinké návštěvy v odosobněných vězeňských prostorách naplněných bolestí a beznadějí vztah kluků a holek k otci zajistit nemohly. Pro takové byl navracející se mukl v podstatě neznámou osobou. Děti věděly: „Ano, je to táta, musím se k němu chovat hezky, máma říkala.“ Nicméně kde by se vzala spontánnost? Místo ní ostych a opatrnost. Cit se nedá přikázat. Na otce pak takový stav mohl krutě dolehnout.

Volby

Týden po tátově příchodu se konaly volby. Nešel k nim, režim ho zbavil občanských práv. Ne že by mu absence vadila! Boženu ten formální akt u volební urny čekal poprvé. Moc dobře věděla, co je to za divadlo: Hlasování není svobodné. Kdo nepřijde, bude mít problémy. Kandidátka je jedna, žádný výběr mezi stranami. Využít soukromí plenty znamená octnout se na seznamu podezřelých, protože KSČ vyžaduje jednoznačné přitakání navrženým osobám. V mnohých volebních místnostech ani plentu nezřizují, leckde příchozí ani nevkládají lístek do obálky. Od každého se očekává úsměv, volby jsou přece podle strany radostnou a čestnou povinností. Děti na mnohých školách vyrábějí pro rodiče ozdobná oznámení, kde se např. píše: „V nové době se tak krásně a svobodně, na rozdíl od kapitalismu, volí. Tehdy vládl teror.“ Mnozí rodiče si pohrdlivě odfrkli. V Boženě se představa povinnosti vydat se volit vzpírá už dva týdny. Otravuje ji hysterická propaganda valící se z novin a rádia, z plakátů. Nesnáší všechna ta hesla „povinnost volit“, „volíme socialistickou budoucnost“, „milovat Sovětský Svaz v den voleb i pak“, „jednotnou volbou ukážeme válečným štváčům a prohnilému kapitalismu neochvějné rozhodnutí československého lidu jít cestou socialismu“. Navíc soudruzi pořádají k volbám v podnicích, školách a kulturních střediscích trapné kulturní programy. Božena prohlásila: „Táto, když nejdeš ty, tak ani já.“ Oponoval: „Zajdi tam a ten lístek jim tam vhoď. Máš budoucnost před sebou, nehraj si na hrdinu.“ Věděl, že v odporu proti totalitě je namístě zvážit míru rizika a případné následky stejně jako smysl protestu. Nic neřešící gesto význam mít může nebo nemusí. Kdy ještě ustoupit, a kdy už ne? Kolik lidí řešilo v různých dobách přesně toto dilema? Božena dala na radu táty, myslela si však své!

Předčasné dospění

Táta pozbyl děti z očí v jejich jedenácti a devíti letech. Božena i Jaryn mu pravidelně psali, každý rok je spatřil o prázdninách. Z dopisů a šesti setkání vnímal, jak dozrávají. Doma pak žádné děti nenašel. Boženě bylo osmnáct, režimem omlácená a v podstatě dospělá žena. O dva roky mladšího Jaryna režim také omlel, choval se též pokročileji, než odpovídalo roku jeho narození. Oba byli naprosto samostatní. Předběhli své vrstevníky, nic jiného jim nezbývalo. Vždyť jim zmizel táta, rodina se potácela v nejistotě a nouzi, kolem se potloukali donašeči a kroužila StB. Působily na ně ústrky ve škole. Oba tvrdě zasáhly návštěvy táty a jeho zdevastované vzezření. Božena se musela postarat o mámu v okamžicích omdlévání. Aby se máma netrápila, nesvěřovali jí ani Jaryn, ani Božena zrady od kamarádů, šikanu od učitelů, smutky po tátovi, obavy o ni samotnou. Sami se museli vyrovnat se splínem v situacích, kdy jiné děti za mámou zavítaly. Ovládat se, ovládat se, ovládat se. Než se mámě vyzpovídat, raději se jít vybrečet na půdu anebo si vzít knihu. Aby nezavdali režimu důvod pustit se do mámy, museli důkladně zvažovat každé své rozhodnutí. Božena občas řešila otázku, zda se ohradit proti kantorovi, který ji šikanoval, anebo zda se proti němu zastat spolužáka. Skautská čest jí velela „jdi do toho“, kvůli mámě mnohdy raději mlčela. Božena musela před mámou tajit své a Jarynovy maléry ve škole, aby ji nezneklidňovala. Doma na Boženu čekávala spousta povinností, neboť máma bývala od rána do večera v obchodě, dost se též starala o Jaryna. Chyběl jí prostor pro obyčejné dívčí radosti a starosti. Byla tu nutnost autocenzury při psaní dopisů – aby text komunisti neskartovali, aby tátu neranila nevhodnou formulací. Oba se neustále ptali sami sebe, jak by jejich činy vnímal táta. Snažili se žít podle skautských zásad, aby mu udělali radost. Oba režim donutil vypěstovat si určitý odstup od dětí i dospělých; jen tak s někým se nesblížili. Ke čtrnáctým narozeninám Boženě táta napsal dopis o charakteru člověka, jak je důležitá slušnost a čestnost. Přímo literární dílo. Pro ni další pobídka, aby mu neudělala ostudu, nezadala si s režimem a směřovala správně. Tolik situací oba odvádělo pryč z dětského života. Kdyby jim režim tátu neukradl, žili by naprosto jinak. Neměli, stejně jako další desetitisíce muklovských dětí, normální dětství. Stát chtě nechtě na svých nohách bylo nezbytností, do světa dospělých museli vkročit předčasně. Plav, anebo se utop. Unést těžkou dobu od roku 1953 do roku 1960 jim táta bezděky napomohl nevědomky již před svým zadržením. Od malička jim totiž vštěpoval: „V každé situaci se musíte postarat sami o sebe, nesmíte se spoléhat na nikoho. Ani na stát, ani na rodinu. Ta může pomoct, ale nemusí za mě nic zabezpečovat.“ Táta si po návratu okamžitě vyzrálost Jaryna i Boženy uvědomil. Nicméně jeho duše by se tak ráda ocitla v roce 1953 u malých dětí.

Zbytečné obavy

Táta se strachoval, jak bude s dětmi vycházet. Zbytečně. Snažila se Božena, snažil se i Jaryn, napomohla i tátova jasnozřivá povaha a respekt k dceři a synovi. Nebral jim osobnost, nesnažil se je přehnaně směrovat, nemluvil jim příliš do života a cenil si jejich vyspělosti. Stíny mezi dětmi a tátou se neprojevily i díky výchově před zatčením. V tátovi sice sídlila přísnost, především však láska a otevřenost. Místo fyzických trestů volil hluboké domluvy. Leckdy by děti raději stržily pár facek než být tepané argumenty a vysvětlováním. Pozitivní roli sehrála celková atmosféra v rodině a její soudržnost. Ještě jeden kladný aspekt slovy Jaryna: „Táta býval náčelníkem skautu. Náčelník musí mít rozum a chovat se na úrovni své funkce. Proto nedošlo ke konfliktům.“ Větší vliv měl táta na Jaryna, kterému bylo teprve šestnáct a byl docela rošťák. Občas spolu (v dobrém) bojovali. Táta ho např. porovnával odkazem na lágr: „Jaryne, chováš se hloupě. Považuj si toho, co máš. Víš přece, co jsem ztratil já. Sedm let, zdraví, rodinu...“ Jindy zaznělo: „Nechce se ti vstávat? Co bys dělal, kdybys týden nespal? Vím, co je to týden nespat. Pak podepíšeš, ani nevíš co.“ Podobné řeči šly dorůstajícímu klukovi spíše na nervy, než aby zanechaly výchovný efekt. Váha tátových slov Jarynovi došla později. Jiní muklové nesnesli, když děti nedojídaly a ofrňovaly se nad jídlem, odložily chleba. Vždyť chléb pro ně měl v lágru cenu života.

Jinde soužití drhlo

Mukl navracející se k mladším dětem svou autoritu uplatnil spíše. Odbojář po osmi letech spatřil jedenáctiletou Jitku, na svůj věk dost ostřílenou. I ji, stejně jako o pár let starší Boženu, utvářela realita těžkých návštěv ve vězení, chudoba, vyrůstání bez táty, smutek mámy. Stejně jako Božena vyzrála rychleji, než kdyby táta zůstal na svobodě. Sice nikoli dospělá, ale na svůj věk dost pokročilá. Směla se např. doma vyjadřovat k různým rozhodnutím, přičemž máma s babičkou a dědou její stanovisko mnohdy vzali v potaz. Spolupodílela se tedy na chodu rodiny, a to tím více, čím více pobírala rozumu. Dorůstala tudíž rychle k zodpovědnosti. Táta však po návratu svou vahou učinil spoustu změn v provozu domácnosti. O změně kurzu se s Jitkou nebavil, nesměla ani špitnout. Náhle se jí zúžil prostor a sesunula se na nižší příčku, než ke které ji doma dříve vedli. Táta jí doslova obrátil život naruby, což nesla útrpně. V roli dítěte se necítila dobře, pro ni již překonaný stav. Též se ji táta snažil formovat a vychovávat zcela jinak než máma a prarodiče. Měl pocit, že je v některých směrech příliš obyčejná a měl potřebu leccos „napravit“. Promítal do ní například své představy o společenském chování, plánoval jí studia. Na ně nakonec nedošlo, režim jí školu zakázal. Jitčinu tátovi komunisté zničili osm let života a rodinné štěstí, mučili ho, po návratu ho nenechali pracovat podle jeho představ a musel opět do dolů, režim ho stále srážel. Ne a ne se rozletět. Nicméně má dceru. Dceru! Alespoň ona mu zůstala! Uteklo mu osm let společného života, přitom ji tolik miloval. Je šikovná, přemýšlivá, chytrá. Překvapila ho. Proč ji nedotáhnout co nejdál? Je jí teprve jedenáct, ještě je čas, ještě je co zachránit. I proto ji chtěl vést životem. Jak jinak, táta je táta. Jenže ta malá slečna už měla svůj svět, své představy, svou iniciativu, svůj rozum a svou vůli. Nepatřila k dětem, jež bezvýhradně přijímají rozhodnutí rodičů. Vnímal ji jako dítě, a tím jí nevědomky ubíral osobitou cestu. Otcovské právo naplňoval příliš urputně. Ona potřebovala pochopení, dočkala se však spíše příkazů, zákazů a mnohdy zbytečného poučování. Zvládla život bez něj za jeho věznění, mohla bez něj pokračovat dál. Taková byla realita, což si on neuvědomil. Měla ho ráda, jen si přála, aby doma běželo vše přesně jako dřív, pouze s tátou navíc. Netušil, co je to mít dospívající dceru. Bývalo v té domácnosti těžko, i hodně těžko. Pro oba. Kdyby je byl režim neroztrhl, nesoulad by se léčil průběžně skrze drobné střety a dcera by postupně nacházela tátův respekt a místo pro svůj rozvoj. (Celý příběh Jitky najdete v knize „Jizvy zůstávají“.)

Víc než drhnutí

Pokud vězeň přicházel nikoli k dětem věku Jitky, nýbrž ke starším mladíkům a slečnám, a pokud příliš zasahoval do jejich existence, poučoval je a mluvil jim do vztahů, dusil je svou umíněností a přesvědčením „patří mi“, situace se vyhrotila ještě víc. V lágru sice obstál a byl vnitřně silný, nicméně při střetu generací mohl být bezradný. Potkaly se totiž dva zcela jiné světy. Odsekl osmnáctiletý mládenec tátovi: „Pomáhám mámě deset let, rok od roku víc a víc. Měli jsme doma nouzi, ve škole mně nadávali. Nestuduju, komunisti mně to nedovolili, jsem pro ně syn třídního nepřítele. Za tu dobu jsem se naučil postarat se o sebe. Makám na stavbě, uživím sebe i mámu. Nic ti není do mého kouření ani do mého života. Neznám tě, neznáš mě. Jsem rád za tvou svobodu. Nevyčítám ti bídu rodiny. Jsi tu, buď si tu, nepřekážíš mi, jsi můj táta. Ale do života se mi nepleť.“ V případech, kdy matka naváděla děti proti tátovi, k sobě protagonisté nacházeli cestu lopotně dlouhá léta, i když mukl vůči potomkům žádnou chybu neudělal. Ani vzájemná snaha najít souznění nemusela přinést úspěch. Jak překlenout odcizení dané deseti lety odloučení? Nesoulad však vůbec nemusel ukazovat na selhání nebo slabost povah. Vliv zátěže mohl být prostě a jednoduše větší než schopnost jednotlivců ta břemena unést. Těžko koho vinit. Návraty do rozmanitých podmínek, různí lidé rozličných povah, odlišná vnitřní nastavení. Ne vždy lze nalézt shodu. Leckteré rozpory přinesl život nevyhnutelně, což platilo zejména při dlouhém odloučení táty od dětí v plenkách.