Životopisy slavných Řeků a Římanů II

Ukázka z knihy

Alexandr a Caesar
(Alexandr)

...Alexandr se tedy narodil šestého dne měsíce hekatombaiónu, jemuž Makedoňané říkají Iólos, v den, kdy byl zapálen chrám Artemidy Efeské. Na tu věc udělal Hégésias z Magnésie vtip, jenž by byl svou studeností mohl onen požár uhasit: není prý nic divného, že ten chrám shořel, když byla Artemis zaměstnána při Alexandrově porodu. Ale mágové, kteří právě pobývali v Efesu, pokládali nehodu chrámu za znamení nové nehody a pobíhali sem a tam, bili se do tváří a volali, že tento den zplodil neštěstí a velikou pohromu pro Asii. Filippos, jenž právě dobyl Poteidaie, dostal současně tři zprávy; první, že Parmenión ve velké bitvě porazil Ilyry; druhou, že jeho kůň dobyl o závodech v Olympii vítězství; třetí, že se narodil Alexandr. Když se nad těmi zprávami, jak je přirozeno, radoval, zvýšili ještě jeho hrdost věštcové: ti vykládali, že hoch, jehož narození se událo současně s třemi vítězstvími, bude nepřemožitelný.

Vzhled jeho těla znázorňují nejlépe sochy vytvořené Lysippem; jím jediným si také přál být vypodobňován, neboť co později mnozí z jeho nástupců i mnozí z přátel napodobovali, totiž přímé držení krku, jenž byl poněkud nachýlen k levé straně, a vlahost očí, to tento umělec přesně zachoval. Ale když ho Apelles maloval s bleskem v ruce, nevyjádřil věrně barvu jeho pleti, nýbrž učinil ho tmavějším a zašpiněným. Ale on byl rád, jak vyprávějí, bílý, a ta bělost měla růžový nádech, hlavně na prsou a obličeji.

V Aristoxenových Pamětech jsme četli, že jeho kůže vydávala příjemný pach a vůně opřádala ústa i celé tělo, takže se jí plnilo jeho spodní šatstvo. Příčinou toho byla asi tělesná směs, jež byla velmi teplá a ohnivá, neboť vůně vzniká tím, že se vlhkost horkem vaří, jak soudí Theofrastos. Proto také suché a ohněm prosycené krajiny vydávají nejvíce libých aromatických látek. Slunce totiž vytahuje vlhkost, jež jako látka rozkladu má v tělech převahu. Ale u Alexandra působila tělesná horkost, jak se zdá, sklon k pití a vznětlivosti.

Dokud byl ještě hochem, projevovala se ovšem u něho zdrženlivost – neboť ačkoli byl jinak výbušný a zprudka se dával unášet, smyslnými požitky se těžko vzrušoval a přistupoval k takovým věcem s velkým klidem – a v jeho ctižádosti byla hrdost a ušlechtilost neúměrná jeho mládí. Nemiloval totiž slávu v žádné z jejích podob na rozdíl od Filippa, jenž se krasořečnicky pyšnil obratností v řečnění a svá vozatajská vítězství v Olympii razil na své peníze. Avšak Alexandr, když ho lidé z jeho družiny zkoušeli a tázali se, zda by chtěl v Olympii závodit v běhu – byl totiž dobrý běžec –, dokonce odpověděl: „Ano, kdyby měli být mí soupeři králové.” Zdá se, že měl vůbec nechuť k atletům. Ačkoli uspořádal velmi mnoho závodů, nejen pro tragédy, pištce a kitharódy, ale i pro rapsódy, a také všelijaké honby a šermířské zápasy, neurčil nikdy s nějakým patrnějším zájmem cenu ani pro pěstní zápas, ani pro pankration...