Krize římské republiky

Ukázka z knihy

OBČANSKÉ VÁLKY – KNIHA II

Antoniova řeč nad tělem Caesarovým
144/ „Římané! Nesluší se, abych pohřební řeč nad tak významným mužem pronášel já sám, ale spíše by ji měla pronést celá naše vlast. Přečtu vám usnesení, která jste vy všichni – senát a s ním i lid – učinili ještě za jeho života v obdivu k jeho mimořádné osobnosti. A bude to váš hlas, ne můj“ A četl slavnostním tónem s vážným výrazem všechno s důrazem a s přestávkami zejména na místech, kde byl Caesar usnesením prohlášen za boha, za posvátného nedotknutelného, za Otce vlasti, za dobrodince nebo za nejvyššího představitele státu, s nímž se nikdo nemůže měřit. Při každém takovém výrazu se Antonius otočil, ukázal rukou na Caesarovo tělo a srovnával slova s jeho činy. Jak jen mohl, připojoval krátké, poznámky, v nichž se mísil zármutek s rozhořčením. Tam, kde usnesení nazývalo Caesara Otcem vlasti, dodal: „Toto je svědectvím jeho ušlechtilosti.“ Na místě, kde se o něm mluvilo jako o posvátném a nedotknutelném stejně jako o každém jiném, kdo se uchýlí do jeho ochrany, řekl: „Kdokoliv se svěřil do jeho ochrany, tomu se nic nestalo, ale on sám, pro vás nedotknutelný a posvátný, byl zabit, ačkoliv si od vás tyto pocty nevynutil jako tyran, ani o ně nežádal. Jednáme jako ubozí otroci, udílíme-li takové pocty mužům jich nehodným, aniž o ně sami žádají. Avšak vy, věrní občané, nás chráníte před nařčením z otrocké podlézavosti už tím, že právě vzdáváte mrtvému Caesarovi takovou poctu.“

145/ A znovu předčítal přísahy, že všichni budou chránit Caesara ze všech sil a ti, kdož mu nepomohou proti úkladům, budou prokleti. Na tomto místě zvýšil záměrně hlas, ukázal na Kapitol a řekl: „Jove, ochránce vlasti, i vy, ostatní bohové, pokud jde o mne, jsem připraven vykonat pomstu, jak jsem se zaručil přísahou. Protože však občané ve stejné úřední hodnosti se mnou soudí, že jejich usnesení je prospěšné, modlím se, aby tomu opravdu tak bylo!“ Tato slova namířená nepokrytě proti senátorům vyvolala mezi nimi značný rozruch. Antonius se proto snažil senát uklidnit a začal jinak: „Myslím, Římané, že to, co se stalo, není dílem lidským, ale nějakého zlého božstva. Je tudíž třeba obrátit pozornost spíše na přítomnost než na minulost, protože do budoucnosti pokud ne již teď, nám hrozí velké nebezpečí, že budeme znovu zachváceni někdejšími sváry a že všechno vznešené, co ve městě ještě zbývá, přijde vniveč. Doprovoďme tedy tohoto posvátného muže do světa blažených za zvuku obvyklých hymnů a žalozpěvů.“