Víno a vinařství v dějinách islámu

Ukázka z knihy

Chalífa al-Ma’mún býval se svou společností ve svých komnatách často zabrán do pití datlového vína (nabídh), které mělo v Iráku svou tradici. Těchto sešlostí se účastnili chalífovi kumpáni z řad bagdádských básníků, intelektuálů, volnomyšlenkářů, transvestitů a veselých dívek. Jako nosiči a rozlévači vína tam sloužili kavkazští kleštěnci nebo řečtí křesťanští jinoši, kterých si chalífa považoval pro jejich schopnost vtipné konverzace v arabštině a znalostí o víně. Jednou přijel velitel palácové stráže a chalífův oblíbenec, jménem Táhir, a když se s chalífou pozdravil, ten mu hned dal nalít pohár datlového moku. Táhir vzal váhavě pohár do ruky a vládce mu přívětivě řekl: „Posaď se přece vedle mne.“ Ale on se omluvil, vyšel ven a obsah poháru vylil. Chalífa už mezitím vypil druhou sklenici a poručil, aby nalili i Táhirovi. „Ale teď už se posaď,“ řekl, tentokrát už důrazněji. Táhir ale znovu vyšel ven a datlovou břečku vylil. Teprve napotřetí se odvážil vznést vůči chalífovi připomínku, když řekl: „Ale Kníže věřících, to se nehodí, aby velitel palácové gardy seděl v přítomnosti svého vládce a ještě po jeho boku.“ Chalífa na to: „To platí jen pro veřejná slyšení u dvora, ale při soukromých slyšeních, jako je tohle, se to nemusí dodržovat.“ Chalífa se hlasitě rozesmál a Táhirovi opravdu nezbylo, než aby si sedl a napil se s vládcem datlovky.

Ať už lokály patřily bohatým nebo jen středně movitým majitelům, bývaly v klidových dobách výjimečně pěkně zařízené. Výzdobu stropu a stěn tvořily řezbářské práce z ořechového nebo týkového dřeva, stolky a sesle byly bohatě vyřezávány a jejich plochy inkrustovány přebohatými geometrickými vzory za použití různých dovozových materiálů – ebenu, perleti, stříbra, korálů a různých polodrahokamů – nejčastěji tyrkysů. Podlaha bývala pokryta kvalitními koberci, jejichž původ a cena odpovídaly místu vinárny a finančním možnostem majitele. Vinárny byly vybaveny typickými mosaznými, ručně tepanými lampami (qindíl), které poskytovaly příjemný dojem a zároveň intimní osvětlení. Místnosti byly vykuřovány ambrou (canbar) a různými druhy kadidel a vonných směsí (báchúr). Zvláště v pozdním středověku byly součástí vybavení také vodní dýmky (šíša, nardžíle), podávala se také káva a čaj.

Nalévač (vína) byl zpravidla oblečen do hedvábného nebo lněného splývavého chalátu – nejraději z chorásánského hedvábí, nebo dokonce z indického dovozu. Oděv měl být vyzdoben listím bazalky a šenkýř měl mít na hlavě věnec z máty nebo čerstvých květin. Pas by si měl stáhnout opaskem v takovém stylu, jako to prý dělali křesťané, měl by mít při ruce navoněné hadříky nebo ubrousky, jimiž by omyl nebo očistil ústa a vousy účastníků v průběhu nebo po skončení zábavy. Podle některých zjemnělých představ a nároků by měl být ozdoben amulety a tepanými náramky na nohou, dokonce by měl mít náušnice a víčka natřena antimonem (kuhl), jako se zdobily ženy. Zpod černé barvy víček a řas by měl vyhlížet intelekt, vtip a ochota. Jeho účes by měl být zajímavý a výstřední. Přednost se dávala blondýnům nebo ryšavým typům z řad slovanských nebo vůbec evropských otroků nebo sluhů křesťanského původu. Lokny jeho vlasů měly mít tvar arabských písmen nún nebo qáf. Zuby měl mít bílé jako kamélie a jeho pleť měla být hladká a světlá. Bílá pleť nebo modré oči byly obecně u středověkých Arabů znakem výjimečnosti, krásy a přitažlivosti. Proto bílé (převážně slovanské) otrokyně, které do jednotlivých oblastí a států chalífátu většinou dováželi sami křesťanští obchodníci nebo je prodávali na evropských otročích trzích (to pražské bylo jedním z největších), byly u muslimských obchodníků velmi žádaným zbožím.

Nalévač nebo nalévačka měli mít nejlépe „nosovou“ nebo obecně cizí výslovnost, což se považovalo za zábavné a roztomilé. Muž měl mít zženštilé pohyby a chovat se tak, aby se přítomní dobře bavili. Záleželo pak na úrovni pijácké společnosti, zda se očekávalo, že obsluha bude spíše oduševnělá, nebo zda se bude chovat spíše jako přitroublý šašek. Mezi technické nároky pijáků patřilo, aby nalévač byl kdykoliv k dispozici a splnil veškerá přání hostí, včetně otírání úst, brady a vousů, nebo aby okamžitě donesl porcelánový nebo keramický lavor, když účastník večírku zvracel – ať už si tento stav přivodil úmyslně, aby se brzy neopil, anebo se mu udělalo zle od žaludku právě z přemíry konzumace. Nadmíru opilé kumpány měl nalévač šetrně odvádět do vedlejší místnosti, kde byla již pro každý případ připravena postel, nádoba na zvracení a různé vonné přípravky, jimiž se sluha mohl pokusit přivést opilce k sobě.