
Islám je monoteistické náboženství, v němž víno nehraje významnou a uznávanou úlohu liturgického symbolu, ačkoli vyrostlo ze stejného kulturně-historického podhoubí jako před ním judaismus a křesťanství. Na rozdíl od obou předešlých, z nichž jinak islám mnohé etické, věroučné a kulturní hodnoty přejal, v otázce vztahu k vínu šel zcela odlišnou cestou. Nejenže tuto důmyslnou poživatinu neakceptoval jako součást svých rituálních praktik a náboženské symboliky, ale vzhledem k zákazu jeho požívání v samém závěru Muhammadovy prorocké činnosti, která se chápe jako zprostředkování Božího zjevení, mělo být víno jednou provždy vyřazeno nejen z náboženských představ, nýbrž ze života muslimů vůbec.
Zákaz vína a sankce vyplývající z jeho porušování byly v mnoha obdobích islámských dějin vlastně jakousi krajní mezí, latentním ideologickým požadavkem a obecně platnou normou "slušného chování". Na druhé straně však šlo o normu, která byla po celé dějiny tou či onou měrou porušována. Mezi nábožensko-právním ideálem, jejž oficiálně nikdo nezpochybňoval, a mezi společenskou realitou existoval trvalý rozpor. Ten leckde s neuvěřitelnou silou vstupoval na kolbiště vnitropolitických střetů v obdobích společenského napětí, ať už byly jeho příčinou sociální krize, účelové intriky světské moci nebo skupinové chování lidí během epidemií a přírodních katastrof.
Dějiny vína v islámském světě každopádně nabízejí mnohem pestřejší příběh, než jen prohibici, varovně vztyčený prst právních autorit, veřejné bičování hříšníků a vylévání zkonfiskovaného moku do prachu cest.