kolektiv autorů
Almanach českých šlechtických rodů 2024
Po restituci jsme se jako potomci šlechty opět stali majiteli větších či menších hospodářských celků s plnou odpovědností za jejich správu a obnovu. A tak vzrostl zájem o návštěvu šlechtických sídel a památek i zájem o historii a aristokracii. Česká historická šlechta ovlivnila politiku a dějiny našeho státu, měla vliv na vzdělanost, podporovala umění i vědu. Jako odkaz zachovala řadu krásných památek, uměleckých děl i pamětihodností ukrytých v zámeckých knihovnách, do kterých se bezpochyby zařadí i toto nové vydání almanachu. Věřím, že poslouží nejen pro odborná historická bádání, ale že potěší a pomůže v orientaci i všem ostatním, kteří se ve volném čase věnují ušlechtilým zájmům a historii.
Lucius Annaeus Seneca
O duševním klidu
Seneca vždy patřil a stále patří k nejznámějším a nejoblíbenějším římským autorům. Jeho filozofické spisy, úvahy a konsolace čili útěchy byly hojně čteny pro naléhavý etický obsah a srozumitelnost. Hledá cesty k mravní odpovědnosti cti, vnitřní svobodě a duševní vyrovnanosti, uvažuje o smrti a o přátelství a jeho prospěšnosti a potřebnosti, chválí odpoutání od materiálních potřeb, prosazuje myšlenku o rovnosti všech lidí apod. Je to filozofie praktického života a lze z ní vyčíst mnoho autorových vlastních zkušeností ze vzrušené doby, kterou prožíval.
Tento reprezentativní soubor Menandrova díla obsahuje téměř vše, co se z Menandrova díla dochovalo - a to nejen komedie, ale i výbor z tzv. menandrovských úsloví.
I když publikace svým obsahem naplňuje charakter objevného vědeckého díla, je díky svému přístupnému stylu a zvolené koncepci prvořadě určena široké veřejnosti.
Kniha o Karlu IV. zachycuje příběh člověka, který jako malé dítě byl vyrván z matčina náručí, uvržen do sklepního vězení a posléze odvezen do daleké ciziny. Jako urozený jinoch se pouštěl do pochybných dobrodružství, „dal se na cestu hříchů mládí“, jak cudně poznamená kronikář...
V Dopisech Plinia Mladšího se odráží život tehdejší římské společnosti v celé její rozmanitosti a pestrosti, především ovšem jejích vyšších vrstev, k nimž náležel i Plinius.
Démosthenés (384–322 př. Kr.) je považován za největšího řečníka starověku, a to nejen pro svůj řečnický styl.
Hovory k sobě jsou jeho jediným, zato nesmírně významným spisem a patří mezi skvosty kulturního dědictví antiky.