Baset > Edice > (mimo edice) > Írán - Srdce na dlani > Ukázka z knihy

Írán - Srdce na dlani

Ukázka z knihy

Ardabíl

    „Ardabíl, říkáte? Jo, to je moc hezký město. Medový. Vážně, když jdete ulicemi, tak snad jiný obchod než s medem neuvidíte. Však ho tam jezdí prodávat všichni farmáři z okolí. Ale jedete moc brzy, to jste měli tak za měsíc. Až rozkvetou louky v okolí. To pak vypadá, jako paleta od Faršchjána. Že tam nejedete kvůli medu? No bodejť, kdo by se kvůli němu tahal takovou dálku! Ale jistě že vím o Šáhsavanech. Kdysi jich bylo na tisíce, ale doba se mění, většina se usadila a jen několik rodin ještě žije nomádským způsobem. Když budete mít štěstí, tak na ně narazíte na pastvinách v podhůří Sabalánu, to je tak dvě hodiny cesty z Ardabílu. Ale jak říkám, jedete moc brzy, na ně tam ještě bude zima. No, a tady je autobusový terminál, dáte mi třicet tisíc rijálů. Hoda háfes.“
    Medové město Ardabíl bylo rozpálené, jako by už byl prostředek léta. Slunce rozehřálo ulice a život v nich zlenivěl. Autobus zastavil na předměstí a horko nás přimělo mávnout na taxík. „Nějaký levný hotýlek v centru,“ prosíme řidiče a usazujeme se na zadní sedadla. Cesta to byla víc než úmorná. Auta popojížděla po metrech a upocení řidiči nepřítomně pozorovali okolí. Občas znuděně zmáčkli klakson, ale už s předvídanou jistotou, že tím nic nepopoženou. Po půlhodině taxikář zastavil před hotelem. Prý to je ten pravý, co chceme. Beze slov kývl na pozdrav a s autem odskákal do kolony. Vchod do hotelu byl vtěsnaný mezi prodejcem brýlí a jakýmsi iluzionistou a muselo se úzkými schody vyjít do patra k recepci. I když bylo půl druhé odpoledne, recepční spal. Na zemi, pod dekou, a hlasitě. „Hola, hola, škola volá,“ vzpomněl jsem si na dětskou říkanku. Zabralo to. Chvíli na nás nepřítomně hleděl, ale pak kývl, vstal, vzal si pasy a podal nám klíč od pokoje. Za ty peníze dobrý. Bágly jsme hodili na zem a vyrazili ven.
    „Jdeme se najíst,“ navrhla Jana „a doptáme se na nomády“.
    Ulice Ardabílu jsou jako jedna velká tržnice, která vás dovede do bazaru, aby vás pod klenbami, v příjemném chládku, pohltily další stovky stánků a obchůdků s ledasčím. I těch medových je tu vážně dost. Jeden jako druhý. Mnohdy několik vedle sebe, až si člověk říká, jak se můžou uživit, když nabízejí to samé. Med se tady prodává trochu jinak, než známe od nás. V plástvích. Medař vám kus uřízne, dá do přinesené krabičky, případně dodá i ji, dolije podle váhy medem, a hotovo.
    Ty plástve se jedí a jsou dobré...