Baset > Edice > (mimo edice) > Golemův návrat > Ukázka z knihy

Golemův návrat

Ukázka z knihy

Nikdy nebyl David Meyer tak blízko pocitu smrti a zároveň tak spokojený jako v této chvíli. Spočíval na pohovce v hotelovém pokoji a nechal se ošetřovat lékařkou, kterou povolal recepční. Už včera, když přijel do Prahy vídeňským rychlíkem a ubytoval se v hotelu U tří pštrosů v těsném sousedství Karlova mostu, zaznamenal tlak na prsou za hrudní kostí. Pčišlo to ve chvíli, kdy vstoupil do pokoje a chystal se rozbalit zavazadla. Sedl si rychle do křesla u toaletního stolku, protože stálo nejblíž, pár vteřin čekal se zatajeným dechem a pak se pomalu zkusil nadechnout. Bolest za žebry se už neozvala. Hleděl do zrcadla před sebou a neviděl jen sebe, ale ještě jakéhosi staršího muže s docela hustými šedivějícími vlasy, hladkou tváří bez vrásek a s přísným výrazem. Nejpodivnější byly oči, šedé, přivřené, sotva postřehnutelné v úzkých štěrbinkách víček. Člověk v zrcadle mu byl úplně cizí... Nehybný, kamenný obličej. Fantazie přikreslila k obrazu mužské tváře nízké čelo, pohrdavý výraz kolem rtů, šedé body očí se rozsvítily jako žhavé uhlíky... tak nějak si představoval golema.

Dnes tíhu v hrudníku ucítil znovu, právě když se chystal sejít k večeři. Zavolal do recepce a recepční k němu poslal hotelovou lékařku. A to byl důvod jeho nespokojenosti. Žena, která mu rozpínala košili, půvabnými prsty jezdila po kůži a přikládala nejdřív stetoskop a pak růžové ucho k jeho hrudi, aby si poslechla, jak bije srdce, byla k nerozeznání od americké herečky, o níž si nedávno přečetl v jakémsi magazínu: v očích má pohled plaché srny. Nebyla příliš vysoká, v bílém plášti se její útlá postava ještě víc ztrácela. Černé oči, bledá pleť, vlasy jednoduše hladké, jako by se jen po ránu rychle učesala do školy – musela muže dráždit představou dětské nevinnosti. Opravdu uhýbala pohledem, stále trochu v rozpacích pronášela svou diagnózu:

„Nemuselo by to být nic vážného, ale... Myslím, že asi dlouho trpíte neurocirkulační asténií, nemám pravdu?“
„Jsem prostě už starý a opotřebovaný.“
„Rozrušené nervy, únava z cesty, to je všechno. Dám vám něco pro uklidnění.“
„Ano.“
„Pro jistotu nechám ještě vyšetřit srdce.“

Její ostýchavost a rozpačitost působila po chvíli jako hraná, připomínala dobrou profesionálku, která si chce získat důvěru publika.

Uvědomil si, že jí jako idiot na každou větu odpovídá ano. Těch prášků, co mu dala, měl plnou cestovní lékarničku. Znal dobře termíny, které opakovala: tachykardie, arytmie, stenokardie. Fyzických stavů úzkosti se uměl dobře zbavit i bez lékařky. Právě si vzpoměl na její jméno, jak je slyšel od recepčního:

„Přijde za vámi doktorka Lea Markowitzová. Je ovšem psychiatr, zaskočila jen za kolegu, ale určitě je velmi schopná.“

Nechtělo se mu už dnes odcházet z pokoje, a proto se jí zeptal, zda by si s  ním ještě chvíli nechtěla povídat.

„Proč ne? Recepční ví, kde mě má hledat, kdyby se něco přihodilo.“
„Mluvíte dobře německy.“
„Proto mě zaměstnávají, že se mohu domluvit s pacienty.“
„Je to dobře placená práce?“
„Mám ještě soukromou praxi.“

Meyer se chtěl vyptávat dál, ale lékařka ho předběhla:

„Co kdybychom teď mluvili o vás?“
„Prosím, ptejte se.“
„Proč jste tady? Jako turista?“
„Ne. Přijel jsem kvůli golemovi.“
„Chcete ho snad najít a odvézt nám ho z Prahy?“
„Tak nějak.“

Ohlédl se a uviděl se znovu v zrcadle. Stejně jako včera stál vedle něho ten druhý: šedivá kamenná tvář, úzké štěrbiny očí.

„Pronásleduje mě tvář golema. Kdykoliv se podívám do zrcadla, vidím ho. Myslel jsem, že ař přijedu do Prahy, přízrak zmizí. Zatím je však ještě zřetelnější a dostává dokonce podobu člověka, kterého jsem dříve znával.“
„Kdo je ten člověk?“
„Musel bych vám vypravovat dlouhý pčíběh z doby před třiceti lety.“
„Vypravujete, máme přece dost času, třeba celou noc.“
„Tenkrát mu byla jako je teď mě, třiapadesát roků. A přitom už bylo určeno, že zemře,“ začalváhavě Meyer a pokračoval. „Byl to... otec mého přítele, na jménu nezáleží..“
„Chtěl bych ještě někdy potkat jeho zeširoka rozkročenou, pevnou postavu, slyšet úsečný, přísný, hluboký hlas, nebo být zase u toho, když si dával v hospodě poslední večerní skleničku aVnechtělo se mu domů. Stál u stolu, zapřený silnými tlapami za dřevěnou desku a rozhlížel se kolem jako šelma, kterou vyrušili.“

Odmlčel se.

„Měl bych nejdříve povědět o svém příteli. Byli jsme tehdy velmi mladí, studovali jsme medicínu, on měl být v budoucnu vojenským lékařem. Už od osmnácti však zkoušel psychofarmaka, nejčastěji kvůli ponocování při studiu. Dokázal nespat i několik nocí. Seznámil se ze zdravotní sestou, aby měl k lékům přístup. Snad proto se s ní pak i oženil, ale manželství bylo podivné. Nebydleli spolu a Ema se mu po svatbě ještě víc vyhýbala. Kamarádův otec byl venkovský člověk, sedlák, který měl rád koně a na synových studiích si velice zakládal. Ten kontrast mezi nimi! Byl patrný na první pohled. Jezdil jsem k nim... byl jsem u nich jednou na prázdninách. Kdysi mohutný statek s velkým dvorem stál na kraji vsi, za domem zahrada plná jabloní a hrušní, středem sadu tekl potok. Idyla. Otec s námi chodil po statku, vtipkoval, za každou cenu větou měl peprnou průpovídku, některé si dodnes pamatuji. Museli jsme s ním až do polí, vezli jsme se na velikém žebřiňáku, který táhli dva silní hnědáci. Tenkrát o prázdninách jsem naštěstí nezažil to, co můj přítel prý mnohokrát. Viděl otce, jak v noci po návratu z hospody vzal v kůlně sekyru a chtěl zabít svou ženu. Možná jí jenom vyhrožoval. Pil. Určitě i proto se dožil tak málo – třiapadesáti, když mu cestou na pole vypovědělo srdce službu. Byli u toho jen dva koně, které zbožňoval.
Otec měl se synem zvláštní úmluvu. Až umřu, přikázal mu otec, probodneš mi srdce. Jako někteří lidé měl pravděpodobně strach, že se po zdánlivé smrti probudí v rakvi. Úmluva mezi synem a otcem byla částečně ospravedlněna tím, že pro své budoucí povolání měl přítel k podobným úkonům jisté profesionální oprávnění. V každém případě byla dohoda dodržena a syn probodl srdce vlastnímu otci.
Byl to jeden z jeho prvních lékařských zákroků. Ostatně k dalším se už téměř nedostal, protože sílila jeho závislost na alkoholu a drogách.
Začal kombinovat sedativa s  alkoholem, viděli ho často, jak si hodil celou hrast prášků do sklenice s pivem a obrátil nápoj do sebe. V té době začal experimentovat na hranici života a smrti i jinak. Uvázal si smyčku kolem krku a opatrně zkoušel, jak daleko může zajít. Dostavily se příjemné, až slastné pocity. Smrt začala být tehdy pro něj něco vábivého a kouzelného.
Stále častěji ho jeho nadřízení nuceně osvobozovali od povinností lékaře. Jednou, když mu nařídili další protialkoholní léčení, trávil dny na samotce, v zamřené cele, kde měl sám, odloučen od lidí a od možnosti napít se, odvykat alkoholu. Neměl alkohol a neměl ani drogy, ale ještě měl u  sebe vojenský pásek od kalhot. Pásek si uvázal kolem krku, utáhl a zároveň upevnil na kliku uzamčených dveří. V této nepohodlné pozici pokrařoval ve svém experimentování. Protože všechno, co až dosud v  tomto ohledu zažil, bylo slastné a příjemné, rozhodl se pokrořit o kousek dál, až k nejzazší možné hranici.“

Pohlédl na lékařku, jestli ho ještě sleduje. Dr. Markowitzová hned zareagovala.

„To je pochopitelné. Zabývám se trochu holotropním vědomím. Lidské tělo pravděpodobně obsahuje mechanismus, který převádí extrémní utrpení, jako je třeba dušení, na určitou formu vzrušení, připomínající sexuální zážitky. Slyšel jste o tom?“

„Ne. Nikdy“

„Při holotropním dýchání mohu dostat pacienta zpět proti proudu času až ke kořenům všech problémů – k prožitku jeho vlastního narození, při kterém cítí strach, úzkost ze smrti, okusí smrt.

„To myslím, že okusil.

„Byly v tom výčitky svědomí? Chtěl navřdy uzavřít svůj život?“ zeptala se.

„Nakonec to nedokázal. Ale s medicínou skončil a už se k ní nikdy nevrátil. Ani ke své rodině, ani k  přátelům. Dokonce se už nesešel ani se svou matkou, která po několika letech také zemřela.“

On svého otce přece nezabil! Uvědomoval si to?“

„Jistě.“

„A po letech se vrací, aby odčinil svou vinu, která žádnou vinou není. Proč? Protože je mu tolik jako bylo jeho otci v době smrti?“

„Možná.“

„Pochopila jsem to? Ten bezejmený přítel jste přece vy sám. Vy jste probodl otci srdce.“