Baset > Edice > Antická knihovna > Šlehy a úsměvy > Ukázka z knihy

Šlehy a úsměvy

Ukázka z knihy

MOŘSKÉ HOVORY
(Dóris a Galateia)

Dóris: Krásný to milovník se prý do tebe, Galateio, zbláznil – sicilský pastýř.
Galateia: Neposmívej se, Dórido; je to přece jen Poseidónův syn, ať vypadá jak chce.
Dóris: Jakpak to? I kdyby byl synem Diovým a přitom vypadal jako chlupatý a divý muž a měl jenom jedno oko, což je ze všeho nejošklivější, že by mu jeho původ přidal na kráse?
Galateia: Však ta jeho chlupatost, a jak říkáš, divokost není tak nevzhledná – vždyť je to mužné! A to oko na čele mu sluší – a vidí jím stejně, jako kdyby měl dvě.
Dóris: Zdá se, Galateio, že ten Polyfémos není jen tvůj milovník, ale i tvůj milovaný – tak ho vychvaluješ.
Galateia: Není to můj milovaný; ale nesnáším ty vaše nactiutrhačné řeči. Stejně si myslím, že je vedete ze závisti, protože nás jednou, jak pásl, uviděl ze skály dovádět u pobřeží při úpatí Etny tam, kde se prostírá plochý břeh mezi horou a mořem, a na vás se ani nepodíval, jenom já se mu zdála nejkrásnější, jen ze mne jediné nespustil oka. A vás to mrzí; je to přece důkazem toho, že jsem hezčí a k pomilování, kdežto vámi pohrdl.
Dóris: Ty si myslíš, že budíš závist, jestliže ses zdála krásnou pastevci, který má navíc vadný zrak? Co jiného mohl na tobě chválit než to, že jsi bílá? A to myslím ještě jen proto, že je zvyklý na sýr a mléko; proto všechno, co se tomu podobá, považuje za krásné. Ostatně zachce-li se ti zvědět, jaká jsi doopravdy napohled, můžeš se někdy naklonit, až bude klidná hladina, z některé skály nad vodou a podívat se na sebe; uvidíš, že na tobě není nic jiného než úplně bílá pleť. A to si nezaslouží chvály, pokud k tomu nepřistoupí slušivý ruměnec.
Galateia: Nu, já tedy nejsem nic jiného než bílá, ale přece mám milovníka, i když jen tohohle; kdežto z vás žádnou nevychvaluje ani pastýř, ani lodník, ani převozník. A Polyfémos je navíc i hudebně nadaný.
Dóris: O tom raději pomlč, Galateio! Slyšely jsme ho zpívat, když ti nedávno uchystal dostaveníčko. Milá Afrodíto, člověku se zdálo, že to hýká osel! A ta lyra! Jelení lebka, zbavená masa, parohy – to měla být její ramena – spojil příčkou a natáhl struny, ani je nenatočil na kolíčky a hudl cosi, co nebylo ani hudba, ani zpěv; jinak něco pořvával sám a jinak do toho zněl doprovod lyry – nemohly jsme se zdržet smíchu nad tou milostnou písní! Vždyť dokonce ani Échó, která je jindy tak řečná, nechtěla na jeho řev odpovídat, styděla by se, kdyby vyšlo najevo, že napodobila tak směšný chraptivý zpěv. A jako hračku si ten pomilováníhodný amant nesl v náručí medvědí mládě, chlupaté stejně jako on. Kdo by ti tedy, Galateio, nezáviděl takového milovníka?
Galateia: Tak mi tedy, Dórido, ukaž svého, jistě máš krásnějšího a lepšího zpěváka, který taky líp ovládá hru na lyru.
Dóris: Já žádného milovníka nemám a nechlubím se, že bych byla k pomilování. Ale takového Kyklópa, který smrdí jako kozel, žere syrové maso a živí se cizinci, kteří k němu zavítají, toho ti klidně dopřeju, tomu opětuj lásku.