Baset > Edice > Antická knihovna > Hovory k sobě > Ukázka z knihy

Hovory k sobě

Ukázka z knihy

KNIHA ŠESTÁ

1
Vesmírná láska je povolná a tvárná a rozum, který ji pořádá, nemá v sobě příčinu jednat špatně; neboť není v něm špatnosti a také nic nečiní špatně a nic jím není poškozováno. Podle onoho rozumu se všechno děje a uskutečňuje.

2
Konáš-li svou povinnost, budiž ti lhostejné, zdali přitom strádáš zimou či vedrem, zdali jsi ospalý či dosti vyspalý, zdali tě zahrnují hanou či chválou a zdali umíráš či konáš něco jiného. Neboť také umírání je jeden z našich životních úkolů; proto postačí také v této věci dobře splnit svoji povinnost.

3
Hleď k jádru: na žádné věci ať ti neujde ani její podstata ani pravá cena!

4
Všechny věci kolem nás se co nejdříve přemění: buďto se přetvoří v páru, je-li jejich hmotná podstata jednotná, nebo se rozptýlý v atomy.

5
Rozum, který pořádá vesmír, je si vědom, co činí, s jakým úmyslem a s jakou látkou pracuje.

6
Nejlepší způsob odplaty je neodplácet špatné špatným.

7
V jediném hledej potěšení a uklidnění: v tom, že kráčíš od jednoho činu obecně prospěšného k druhému se stálou myšlenkou na boha!

8
Vůdčí část naší duše je ona, která je sama sobě pobídkou a zdrojem změn, sama sebe utváří podle své vůle a způsobuje, že se jí každá událost jeví podle její vůle.

9
Všechno se uskutečńuje ve smyslu vesmírné přírody; nikoli tedy ve smyslu nějaké jiné "přirozenosti", která by buď všechny věci do sebe zahrnovala nebo sama byla zahrnuta v nich, nebo byla od nich odloučena a stála mimo ně.

10
Buďto je vesmír změť atomů a jejich vzájemné zaplétání a opětovné rozptylování, anebo sjednocený celek, spořádanost a prozřetelsnost. Je-li tedy tím prvním, načpak mám toužit po dalším pobytu v takové náhodné a zmatené směsi? Co mi může být vítanějšího než konečně zase "změnit se v zemi"? A proč se mám dokonce znepokojovat? Neboť ať činím cokoliv, rozkladu neujdu. A je-li správný druhý předpoklad, klaním se pořadateli světa, jsem dobré mysli, důvěřuji mu.

11
Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno; neboť bezpečněji zvládneš niterný soulad, budeš-li se ustavičně k němu uchylovat.

12
Kdybys měl zároveň macechu i matku, pak bys macechu sice ctil, ale k matce by ses přesto ustavičně uchyloval. V takovém vztahu jsi nyní ke dvoru a k filosofii. Proto se často uchyluj k ní a v ní hledej uklidnění: s její pomocí bude tobě snesitelný život u dvora a také ty sám budeš snesitelný v něm.

13
Jestliže si představujeme nad upraveným masem nebo jinými pokrmy: toto je mrtvola ryby, ono mrtvola ptáka nebo vepře; nebo zase nad falernským vínem: tohle je trocha šťávy z vinného hroznu; nebo nad purpurový- oděvem: to je ovčí vlna, napuštěná krví purpurového plže, tedy představy, jako jsou tyto, se dotýkají samého jádra věcí a pronikají jejich podstatou, takže vidíme, jak ve skutečnosti jsou. A právě tak si máme počínat v celém životě a věcem, které se v naše představy příliš svůdní vemlouvají, máme snímat masku, uvědomovat si jejich bezcennost a zbavovat je hezkého zevnějšku, jakým se honosí. Neboť klamná představa je nebezpečný podvod­ník, a právě tehdy, když se domníváš, že se obíráš věcmi obzvláště důležitými, býval obzvláště podváděn.

14
Většinu věcí, kterým se obdivuje dav, lze převést na nejobecnější předměty, které udržuje pohromadě jejich sou­držná síla nebo přirozenost:na kameny, různé druhy dře­va, fíkovníky, révy, olivy. Věci, kterým se obdivují lidé poněkud střízlivější, náležejí k těm, které udržuje pohromadě živočišná duše, jako například stáda bravu ne­bo skotu. Věci, které si cení lidé ještě ušlechtilejší, ná­ležejí k bytostem řízeným rozumnou duší, ne sice ještě světoobčanskou, ale přesto znalou nějakého umění nebo v něčem jiném zběhlou nebo alespoň v tom, že si dovede opatřit zástup otroků. Kdo však si umí vážit rozumné duše, která si je vědoma povinností světoobčanských i ob­čanských, ten se pak už nezajímá o věci ostatní, a pře­devším se snaží svou vlastní duši si uchovat ve stavu a působení rozumném a obecně prospěšném a k tomuto cíli také dopomáhá svým lidským bratřím.

15
Bez ustání spějí jedny věci k svému vzniku, jiné směřují k zániku, a z toho, co vzniká, už zase leccos bere zasvé. Nepřetržité proudy přeměn omlazují vesmír, právě jako neutuchající let času znova a znova otvírá bezmeznou věčnost. Kteroupak z věcí kolem tebe se řítících si možno nějak zvláště cenit v tomto proudu, v němž pevně sta­nout nelze? Toť zrovna tak, jako kdyby si někdo chtěl zamilovat některého z ptáků kolem něho letících, a ten mu zatím zmizí z očí! A cosi podobného je i sám život každého z nás: jen jakoby vypařování krve a vdechování vzduchu. Neboť jednou vzduch vdechnout a opět ho vrátit, jak to každou chvíli činíme, je něco podobného jako vrátit veškerou schopnost dýchací, kterou jsme přednedávnem dostali při narození, zase tam, odkud jsme vsáli první dech.

16
Cenné není ani to, že se tělo vypařuje podobně jako rostli­ny, ani to, že dýchá podobně jako dobytčata a šelmy, ani to, že vnímá a vytváří si představy, ani to, že bývá lout­kou zmítanou pudy, ani to, že žijeme pospolitě nebo že přijímáme potravu; neboť to všechno má stejnou cenu, jako vyměšování zbytků zažitých jídel. Co má tedy vůbec cenu? Snad pochvalný potlesk? Nikoliv. Tedy ani pochvalný jásot, neboť chvalořečení davů není než »potlesk jazyků«. Zřekl ses tedy i té špetky slávy; nuže, co ti zbývá cenného? Myslím, že toto: vyvíjet anebo i zastavovat svou činnost podle svého přirozeného určení — to je cíl, k němuž tíhnou i všechna lidská zaměstnání a umění. Neboť každé umění směřuje k tomu, aby jeho výtvor náležitě účelu, k němuž je vytvořen. To má na mysli vinař, který ošetřuje révu, i cvičitel koní i pěstitel psů. A vychovávání a vyučování mládeže směřuje rovněž k to­muto cíli. Zde je tedy to cenné. A je-li tomu opravdu tak, pak nebudeš bažit po ničem jiném. Či si budeš dále cenit i leccos jiného? Pak ovšem nebudeš ani svobodný, ani soběstačný ani nepřístupný náruživostem, neboť nezbytně budeš závistivý, žárlivý a podezíravý k těm, kteří tě oněch věcí mohou zbavit, a budeš strojit úklady těm, kteří už mají věci, jež si ceníš. Každý, kdo postrádá některé z oněch věcí, se musí pak octnout v duševním zmatku a k tom ještě často reptat na bohy; naproti tomu úcta a vážnost k vlastní duši ti zjedná spokojenost se sebou samým a uvede tě v dobrou shodu s bližními a v soulad s bohy, to jej způsobí, že budeš schvalovat, cokoli oni přisoudí a zařídí.