Dějiny římské říše za soumraku antiky

Ukázka z knihy

KNIHA XIX
1. Nepodařený Saporův pokus přimět obránce Amidy ke kapitulaci a smrt Grumbatova syna.

Z bědného zajetí našich se král radoval, a poněvadž očekával další podobné úspěchy, jal se odtud postupovat dále a třetího dne přitáhl pomalým pochodem k Amidě.

V první září ranního úsvitu se třpytilo všechno, co bylo možné vidět, zářivými zbraněmi, a opanceřovaná jízda zaplnila roviny i kopce. Sedě na koni a převyšuje ostatní, jel přede všemi voji král. Místo diadému měl zlatou přilbu ve tvaru beraní hlavy, posetou drahokamy, a okázale se vyjímal v přepestré družině hodnostářů a v průvodu rozmanitých národů. Bylo dostatečně známo, že se pouze pokusí získat obránce hradeb rozmluvou, neboť na Antoninovu radu spěchal jinam. Avšak nebeské božstvo, aby uzavřelo útrapy celého římského státu do obvodu jediné krajiny, ho přimělo nesmírně se vypínat a věřit, že všichni obležení budou hned, jakmile jej uvidí, ochromeni strachem a že k němu přijdou s pokornými prosbami.

V doprovodu královské kohorty pojížděl kolem bran, a když se v sebedůvěře namanul tak blízko, že se dala jasně rozpoznat i jeho tvář, zaměřily se na něj pro jeho honosné odznaky šípy i ostatní střely a býval by padl, kdyby ho prach nebyl zastřel zrakům oštěpometců. Tak tedy vyvázl, když mu byla zásahem vrženého kopí roztržena pouze část oděvu, za což později vyhlásil hromadné vraždění. Od té chvíle běsnil jakoby proti rouhačům poskvrnivším chrám, a hlásaje, že byl zneuctěn pán tolika králů a národů, trval velmi náruživě na tom, že musí být město všemi prostředky vyvráceno. Když ho pak nejmocnější vojevůdcové prosili, aby se v přílišném hněvu neodchyloval od svých skvělých plánů, byl konejšivými prosbami nejvyšších činitelů uklidněn a rozhodl se vybídnout obránce ještě nazítří, aby se vzdali.

Proto hned po rozednění spěchal král Chionitů Grumbates se skupinou nejsmělejších průvodců k hradbám, aby svému pánovi odhodlaně prokázal pomoc. Jakmile jej zkušený pozorovatel spatřil přicházet a přiblížit se již na dostřel, byla z balisty vymrštěna těžká střela, a ta proklála jeho syna, jenž se držel po otcově boku, prorazivši mu krunýř i hruď. Byl to jinoch s prvním chmýřím, vynikající nad své souvěkovce ztepilostí a krásou.

Jakmile padl, všichni jeho krajané se rozprchli, ale záhy se vrátili z toho oprávněného důvodu, aby nebyl odvlečen, a ječivým pokřikem vyburcovali do zbraně početné kmeny. Jen co se seběhly, létaly z obou stran střely jako krupobití a byla svedena zuřivá bitva. Po smrtonosných půtkách, jež se protáhly až do konce dne, bylo stěží uhájené tělo na počátku noci pod clonou temnot odtaženo přes hromady padlých a potoky krve. Tak také kdysi u Tróje svedli spojenci lítý boj kvůli padlému kamarádovi thessalského vůdce.

Královský dvůr byl tím úmrtím zarmoucen, a poněvadž spolu s otcem zdrtila ta náhlá pohroma i všechny velmože, byl vyhlášen obecný smutek a nad mladíkem, pro jeho urozenost chvályhodným i milovaným, se truchlilo podle rituálu jeho vlastního národa. A tak byl vynesen ve své obvyklé zbroji a umístěn na jakémsi skvostném podstavci, a kolem něho bylo rozloženo deset lehátek, na nichž spočívala vyobrazení mrtvých lidí, natřená mastmi tak pečlivě, že se figuríny podobaly pochovaným již tělům. Po dobu sedmi dní se pak všichni muži oddávali ve společných stanech a oddílech hostinám a tancem i zpěvem jakýchsi smutných odrůd pohřebních písní oplakávali královského mladíka. Ženy se pak žalostně bily v prsa a vykřikovaly, že byla v prvním rozkvětu podťata naděje rodu, přičemž podle zvyku naříkaly tak, jak bývá často vidět plakat Venušiny ctitelky při výročních bohoslužbách Adónidových, což je podle výkladu mystických náboženství jakýmsi symbolem dozrálých plodů.